21 March, 2017 21:31

PŘEDMLUVA

V dnešní době, kdy jsou všechny lodě od těch

nejmenších až po ty velké vybaveny rádiem, se stane jen

zřídka, že by taková loď beze stopy zmizela. Ještě

vzácněji se stává, že by z místa svého obvyklého pobytu

zmizel milionář, aniž by dal něco vědět o svých

úmyslech. Když se ty dvě skutečnosti náhodou sejdou a

ukáže se, že se ztratila loď i milionář, těžko očekávat, že

by to na jistých místech nevzbudilo zvědavost a

znepokojení.

V dnešní době, kdy lodi plují rychle a letadla létají

ještě rychleji, stojí už na první pohled za povšimnutí, že

známá jachta vyplula z rušného přístavu a vzápětí

zmizela jako obláček dýmu za větrného dne. Když si

však uvědomíme, jak obrovskou část zemského povrchu

pokrývají oceány, nemůžeme se zase tolik divit, zvláště

když došlo k tomu, že si majitel plavidla nepřál, aby ho

našli. Konec konců to není nikterak dlouho, kdy velký

portugalský parník se stovkami cestujících na palubě

způsobil veliký rozruch, když se odchýlil od kurzu, a

ačkoli jeho poloha byla přibližně známá, bylo nutno

nasadit značný počet lodí a letadel, aby se zjistilo, kde se

nalézá.

Pro příklad jak je nesnadné najít „ztracenou“ loď,

stačí uvést případ parníku Dunmore o výtlaku 3500 tun,

který vyplul z Cardiffu do Ameriky s nákladem uhlí.

Dostal se do bouře, ztratil lodní šroub, stal se

neovladatelným a začal se pomalu potápět. Posádka,

která se právem obávala nejhoršího, naskákala do člunů.

Námořníci nezabloudili a dostali se do Ameriky, kde o

události podali zprávu a Dunmore byl v záznamech

veden jako ztracený.

O několik měsíců později se jeden parník setkal s

lodí, která se pohybovala, jako by ji nikdo neřídil. Její

boky byly červené od rzi, ztratila komín a paluba se

hemžila krysami. Byl to Dunmore. Vlny Atlantiku jej

unášely po celé měsíce a nikdo jej po tu dobu neviděl.

Protože se stal hrozbou pro lodní dopravu, pověřili

jeden dělový člun, aby jej potopil, ale ten již Dunmore

nenalezl. Je téměř jisté, že nakonec šel ke dnu sám.

Podobným plovoucím vrakem byla Alma Cummings.

Zoufalá posádka opustila loď uprostřed Atlantiku, ale vítr

a proudy ji zanesly téměř až do Biskajského zálivu a pak

zpátky k Americe. Teprve pak se rozpadla a zmizela ve

vlnách.

Z toho je vidět, že kdyby se nějaká loď chtěla

úmyslně skrýt, nebylo by to příliš nesnadné. Stačí se

podívat do atlasu. Nehledě na tisíce mil dlouhá pobřeží

světadílů, jsou v mořích celé tisíce jednotlivých ostrovů a

jsou tu i souostroví v nichž jsou další ostrovy, včetně

mnoha neobydlených. Tichý oceán je jimi posetý.

Doslova tisíce jich jsou v souostroví Tuamotu, což

znamená Mrak ostrovů. Na 650 jich je v Karolínách, 225

ve skupině Fidži a asi 200 je součástí Falklandů.

Odhaduje se, že jenom v Indickém oceánu je kolem

deseti tisíc neobydlených ostrovů.

Uvažte jen rozsáhlé souostroví, o němž se píše na

následujících stránkách, obrovský řetěz ostrovů, známý

jako Západní Indie, který se táhne obloukem od Floridy

až k Venezuele v Jižní Americe. V Západní Indii je

mnoho ostrovů, které byly ze zeměpisného hlediska

rozčleněny do mnoha samostatných skupin. Jediná z

nich, Britské Bahamy, má odhadem na 3 000 ostrovů,

malých i velkých a převážně neobydlených.

Z těchto stručných údajů si čtenář učiní představu o

obrovském úkolu, před který byl Biggles postaven, když

dostal příkaz, aby našel luxusní jachtu jménem Cordelia,

někde na širých mořích, přičemž nikdo nevěděl kde.

W. E. J.

KAPITOLA PRVNÍ

TĚŽKO SPLNITELNÝ ROZKAZ

Generál letectva Raymond ze Zvláštní letecké

služby Scotland Yardu zvedl hlavu od stolu, když

Bigglesworth, velící operační pilot, vstoupil do místnosti.

„Bylo by snadné určit polohu lodi, která se neozývá,

kdybyste měl k dispozici moderní letecké i námořní

orientační přístroje a k tomu rádio?“ přivítal ho sklíčeně.

„Nemýlím se v tom?“

„To by záleželo na její velikosti a pak na tom, zda

by plula na hladině, nebo by ležela na dně,“ odpověděl

Biggles. „Proč? Ztratil jste nějakou?“

„Zdá se, že někdo vyvedl chytrý trik a beze stopy

zmizel.“

„Trik? I dnes se může přihodit, že loď ztroskotá.“

„Avšak jen výjimečně v takové situaci loď nezavolá

o pomoc a také se nestává, že by na hladině nezůstalo

alespoň pár trosek a že by to nepřežil nikdo z posádky.“

„Copak nikdo nezachytil signál SOS z vaší lodě?“

„Ani pípnutí. Loď zmizela, jako by ji někdo vyslal

na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Od vyplutí ji nikdo

neviděl!“

„Kdy se to stalo?“

„Asi před dvěma měsíci.“

„Jaký to byl druh lodě?“

„Soukromá luxusní jachta o výtlaku pěti set tun.

Firma Lloyds ji zařadila jako Al a pojistila ji na čtvrt

milionu liber.“

Biggles sešpulil ústa. „Kdo požádal o pojistné?“

„Nikdo.“

„Komu tedy jachta patří?“

„Ottovi Brandtovi.“

„Tomu mezinárodnímu finančníkovi a naftovému

milionáři?“

„Ano, to je on.“

„Viděl jsem obrázek jachty. Jmenuje se Cordelia,

že?“

„Docela správně.“

„Jak se ke zmizení vyjádřil Brandt?“

„Nijak. Byl na palubě, takže se ztratil spolu s lodí.“

„Kam zamířil?“

„To nikdo neví.“

„Není to trochu zvláštní?“

„Více než zvláštní.“

„Myslíte si, že Brandt měl smůlu?“

„Ozvali se mi lidé, kteří začínají mít podezření, že se

smůlou to nemá nic společného.“

„Proč?“

„Posaďte se. Něco vám o tom povím.“

Biggles si přitáhl křeslo a zapálil si.

Raymond si odkašlal. „Řekl byste, že člověka jako

je Brandt, jen málokdo podezírá ze špatnosti, mám

pravdu?“ zeptal se.

„Těžko chápu, proč by člověk, vlastnící miliony,

neměl jednat poctivě.“

„To máte pravdu, pokud jsou jeho miliony skutečné

a ne jenom na papíře.“

„To myslíte vážně?“

„Ano. Zjistilo se, že Brandt měl mnohem méně

peněz, než jak se soudilo. O milionech si mohl jen nechat

zdát, nedal by dohromady ani jeden. Svého času to bylo

jinak, ale i milionáři chybují. Každá spekulace a investice

se nemusí vydařit. Pokud ale milionář spekuluje, pak

vždy o vysokou částku, a když pak prohraje, přijde o ni.

Pochopitelně se nezajímá o krmení pro kuřata.“

„Vysvětlujete mi, že Brandt podstatně zchudl?“

„Přišel o většinu peněz. buď o ně přišel, nebo je

rozházel. To by nikomu nevadilo, kdyby šlo pouze o jeho

vlastní peníze. teď se ukazuje, že zmizela spousta peněz,

které mu nepatřily. Po odplutí Cordelie vyšetřovatelé

odhalili, že si patrně snaží jen zachránit vlastní kůži, bez

ohledu na lidi, kteří uložili své úspory do jeho podniků.

Dnes je již jisté, že Lloydova společnost a mnozí lidé v

Londýně pojali podezření. Byli by mnohem šťastnější,

kdyby věděli, kam se jachta zatoulala.“

„Neříkejte, že vás požádali, abyste ji našel!“

„Chtějí to od každého, kdo by mohl pomoci.“

„A nikdo nic neví?“

„Vypadá to takhle. Brandt koupil Cordelii v době,

kdy měl tolik peněz, že nevěděl co s nimi. Kotvil s ní ve

Falmouthu a jezdil tam občas odpočívat o víkendech,

když měl volno. Asi půl roku předtím, než jachta

zmizela, docházelo k návštěvám stále častější. Bylo to

dost zvláštní, nebo jak se věc jeví dnes, bylo příznačné,

že v té době nakupoval předměty vysoké hodnoty. Zlato,

stříbro a klenoty, vlastně všechno co nepodléhá zkáze.“

„Chápu, kam míříte,“ přikývl Biggles. „Lidé začali

přemýšlet, zda to všechno neskončilo na palubě jachty.“

„Jsou o tom zcela přesvědčeni. Cennosti se nenašly.

Kam jinam by mohly zmizet?“

„Brandt sbíral umělecké předměty?“

„Ne. Kdyby se o ně zajímal, věděly by o tom

noviny. Lidé jako Brandt jsou vždycky vděčným

předmětem zájmu tisku.“

„Nenaráželo se na to, že kupoval cennosti, protože v

nich mohl uchovat kapitál? Nebyly něčím, co mohl

prodat kdykoli by se mu to hodilo?“

„Nejste první, koho to napadlo. Šlo o předměty,

které se daly prodat za libovolnou měnu, třeba za

americké dolary.“

„Nedopustil se nečestného jednání?“

„To bylo vyloučeno.“

„Hm. Je to podivná záležitost. Co přesnějšího víme

o Brandtově minulosti?“

„Skoro nic. Vyhýbal se zájmu veřejnosti.“

„Vzpomínám si, že jsem v nějakých novinách viděl

jeho obrázek. Člověk trochu v letech, s malou bradkou a

brýlemi.“

„Ano. O jeho soukromém životě se ale prakticky nic

neví. Zdá se, že se mu dařilo žít ve stínu. V poslední době

o něm novináři psali jako o tajemném muži z Evropy.

Všeobecně se ví, že pochází ze střední Evropy. Buď z

Německa nebo z Rakouska. Jako mladý muž odjel do

Jižní Ameriky a právě tam položil základy svého

majetku. Říká se, že v Brazílii uskutečnil velikou a

výnosnou obchodní transakci s kávou. Šušká se také, že

se nějak zapletl do tamější revoluce. Ve skutečnosti ale

nevíme skoro nic. Přesně víme pouze to, že se svými

penězi přijel do Evropy a usadil se v Německu. Když

poznal, že se schyluje k válce, hned se odtamtud odklidil

a přijel sem. Později požádal o udělení státního

občanství.“

„Je tedy britským státním příslušníkem?“

„Ano.“

„Nedělali mu potíže?“

„Nakonec mu vyhověli.“

„To znamená, že má britský pas?“

„Ovšem.“

„A co teď? Vydali na něj zatykač?“

„Ještě ne, ale stane se to, pokud se ukáže, že uprchl s

cizími penězi. Začínají o tom být přesvědčeny některé

londýnské peněžní ústavy. Zatím jde jen o podezření.

Rádi bychom s ním promluvili. Zdá se však, že nejdřív

musíme najít Cordelii.“

„Kde je zaregistrována?“

„V Panamě, v jednom tak zvaném svobodném

přístavu.“

„To nevypadá moc dobře.“

„V Panamě jsou nízké rejdařské poplatky. Jistě víte,

že plout pod lacinou vlajkou není protizákonné.“

„Vím, ale člověk jako Brandt to přece nemá

zapotřebí? Zdá se, že britské občanství přijal s potěšením.

Pročpak nezaregistroval svou jachtu ve Spojeném

království?“

Raymond pokrčil rameny.

„Kde se v Anglii usadil?“

„V Hertfordshire. Ve venkovském sídle zvaném

Warleigh Towers, usedlost mu však nepatří. Má ji v

pronájmu. Není tam nic cenného. Tam se už také začalo s

pátráním. Měl byste vědět, že v době, kdy Brandt

nakupoval cennosti, vyzvedával ze svých účtů velké

částky peněz v bankovkách malé hodnoty. Nezbylo mu

tam skoro nic.“

Biggles odklepl popel. „Takže se zdá, že si vystlal

hnízdečko věcmi, které by se mu mohly hodit.“

„Povím vám ještě jednu zajímavost. Brandt, jenž

mimochodem není ženatý, zaměstnával osobního

tajemníka, muže jménem David Vaucher, který byl také

známý jako jakýsi finanční génius. Vždycky když byl

Brandt pryč, staral se o všechno on. Když však Cordelia

vyplula, byl na palubě i Vaucher, což bylo nanejvýš

nezvyklé. Až do té doby totiž ti dva spolu nikdy neodjeli.

Proč najednou ano?“

„Jestli se mě ptáte, řekl bych, že Vaucher musel jet,

protože znal Brandtovu finanční situaci a musel tedy

vědět, že se jeho šéf připravuje upláchnout. Ještě něco?“

„Ano. Je tu další zvláštnost, i když u člověka jako je

Brandt to zase není tak podivné, jak by to vypadalo ve

vašem nebo v mém případě. Zaměstnával na jachtě

výlučně cizince. Když loď kotvila v přístavu, někteří z

nich dělali v domě v Hertfordshire. Nebyl mezi ani

jediný britský občan. Kuchař byl Číňan. Kapitán a lodní

inženýr byli Němci. Stevardi byli lidé různých

národností, lodníci a strojníci pocházeli většinou z Indie

či Malajska. Všichni odjeli na jachtě. V domě v

Hertfordshire zůstal jen zahradník se ženou, který je

zároveň správcem domu. Oba jsou tamější lidé a zůstali

na místě. U Brandta jsou zaměstnáni teprve několik

měsíců. Nevědí o ničem a dokonce ani teď nemají tušení

o našem podezření. Vědí jen to, že již dlouho nedostali

plat.“

„Rozumím. Když si to všechno shrnu, Brandt se

zřejmě dostal do potíží a než by přiznal finanční krach,

rozhodl se raději odplout a vzít s sebou všechno co zbylo

v pokladně.“

„Tak to asi ve zkratce bude. Všechno naznačuje, že

se jedná o pečlivě promyšlenou zpronevěru, nebo jestliže

je do toho zapleten Vaucher, o spiknutí.“

„Pokud je tomu tak a dá se to prokázat, může být

Brandt soudně stíhán?“

„Samozřejmě. Zpronevěřil cizí peníze.“

„Jinými slovy, rád byste ho dopadl?“

„Samozřejmě. Snad bychom získali zpátky aspoň

část těch peněz a vrátili je akcionářům, kteří by jinak

utrpěli velkou ztrátu. Kdyby se nám podařilo najít jachtu

a zmocnit se jí bez ohledu na to, co v ní najdeme, sama o

sobě představuje obrovskou částku.“

„Pokud však hodláme najít jachtu, naskýtá se první

otázka, kam nejpravděpodobněji odplula?“

„Může se skrývat kdekoli.“

„I kdyby to tak bylo, nemůže plout po mořích

nekonečně dlouho. Dříve či později musí přece někde

zastavit, aby doplnila zásoby a pohonné hmoty. V

takovém případě neujde pozornosti.“

„Jak jsem řekl, zatím ji nikdo neviděl. Brandt si na

to zřejmě dával dobrý pozor. Nemohl jachtu prodat. Na

světě není mnoho lidí, kteří by mohli zaplatit její cenu. A

to nemluvím o jejím provozu, který majitele přijde

nejméně na sto liber denně. A i kdyby se s tím kupující

vyrovnal, zajímalo by ho, jak je to s lodními doklady a

kdyby to měl v hlavě v pořádku, dal by loď prohlédnout

úředním znalcem, v jakém je stavu.“

„Vy tedy nemáte ani tušení, kam mohla Cordelia

odplout?“

„Ne. Musíme však mít stále na paměti, že Brandt na

nás čeká. Ví, že ho budeme hledat. Pokud by tedy

vystoupil na břeh, udělá to jenom v zemi, se kterou

nemáme dohodu o vydávání stíhaných osob a proto tam

na něho nemůžeme. Určitě s tím počítal. Věděl přesně, co

chce udělat. Dokazuje to způsob, jakým se vydal na

cestu. Cordelia se vytratila ze svého kotviště někdy

během noci, aniž by majitel vyrovnal přístavní poplatky.

Samo o sobě to znamená, že neměl v úmyslu se vracet.

Jachta vyplula neosvětlená, jinak by ji pobřežní stráž

viděla odjíždět. Ráno prostě zmizela z kotviště.“

„Kdo ji viděl naposled?“

„Hlídka na strážním člunu, který se vracel domů. V

té chvíli plula poblíž Ushantu a mířila na jihozápad.

Pravděpodobně tedy mířila k Jižní Americe.“

„Po setkání se strážním člunem mohla změnit kurz

jinam.“

„Určitě nezůstala na některé z pravidelných lodních

tras déle, jinak by si jí někdo všiml. Musela úmyslně

nabrat takový kurz, aby se vyhnula setkání s jinými

plavidly.“

„Pokud chtěl Brandt zmizet, dalo by se něco

takového očekávat. Jak daleko Cordelia dopluje bez

doplnění pohonných hmot?“

„Něco přes dva tisíce mil, pokud vyplula s plnými

nádržemi, což se dá předpokládat.“

„To by mohla přeplout Atlantik.“

„Určitě.“

„Pochybuji o tom,“ zavrtěl hlavou Biggles.

„Nevěřím, že můžeme počítat s tím, že nám její akční

rádius něco prozradí. Jestliže se budeme držet

předpokladu, že Brandt vypracoval svůj plán do všech

podrobností, mohl si klidně někde uskladnit zásobu

paliva, aby ji později vyzvedl. Dále pak, jestli byl

připraven podstoupit všechny nesnáze, mohl si stejně

dobře vzít s sebou materiál a pomůcky, jež by mu

pomohly změnit vzhled lodi. Při nejmenším ji natřít jinou

barvou, postavit falešný komín a podobně. Tak se to dělá.

Posádka Cordelie by ovšem musela být do všeho

zasvěcená.“

„To by mohlo odpovědět na otázku, proč ji nikdo

dosud neviděl, či spíše nepoznal.“

„Tak co s tím hodláte dělat?“

„Je těžké se rozhodnout, co s tím,“ připustil

Raymond. „Mohl byste si to promyslet sám. Kdybyste

dostal jeden ze svých skvělých nápadů a odhadl, kam

mohla Cordelia odjet, mohl byste sednout do letadla a

prověřit to.“

„A kam bych měl letět?“

„Kam chcete.“

„To snad nemyslíte vážně. To máme zahájit pátrání

po Cordeliina všech světových mořích?“

„Myslím to vážně. Vydáte se tam, kam uznáte za

vhodné. Doufám, že sám rozeznáte rozumné meze.“

„To je těžko proveditelný rozkaz, pane. Nemám

nejmenší naději, že bych ho splnil.“

„Dejte se do toho, jedná se o hromadu peněz. O

zákonu se říká, že má dlouhé ruce.“

„Potřeboval bych zatraceně dlouhou ruku, abych

dosáhl do takové dálky, kam se už Brandt mohl dostat.“

„Dobrá. Běžte a podumejte o tom. Jestli Cordelia

nešla s celou posádkou ke dnu, pluje dosud na hladině. A

pokud pluje, musí někam doplout. Tam se pak objeví.“

„Víte určitě, že v domě v Hertfordshire nezbyl žádný

záchytný bod?“

„Nic tam není. Zvlášť pověření vyšetřovatelé celý

dům pečlivě prohledali. Doklady nenašli žádné. Brandt si

před odjezdem pořádně zatopil v krbu.“

„Jakou barvu má Cordelia?1

„Byla bílá jak lilie.“

„Mohl byste sehnat její technické výkresy a pokud

to je možné, její fotografii, abych přesně věděl co hledám

a mohl si zároveň představit, jaké změny by se bez

větších potíží daly provést na palubní nástavbě?“

„Pokusím se.“

„Ještě poslední otázku. Ví o případu veřejnost?“

„Zatím ne. Upřímně řečeno, vycházíme dosud jenom

z podezření. Kdyby záležitost vyšla najevo, určitě by na

to reagovala burza. A kdyby se nějakou náhodou Brandt

vrátil a my bychom ho obvinili z podvodu, měli bychom

na krku žalobu pro urážku na cti.“

Biggles vstal. „Dobrá, pane. Věc si promyslím a

potom vám povím svůj názor.“

Biggles se vrátil do kanceláře, kde se jeho policejní

piloti, lord Bertie Lissie, Algy Lacey a Ginger

Hebblethwaite

zabývali

dopisováním

záznamů

k

současnému datu.

„Tak jaký je cvrkot?“ otázal se Algy.

„Nic naléhavého.“

„Nikam neletíme? Raymond tě zklamal?“

„To bych neřekl. Zítra možná vyrazíme kolem

světa.“

„A kvůli čemu?“

„Budeme hledat jachtu, která odplula a už se

nevrátila.“

„To je všechno?“

„Není to tuctová jachta. Její cena i s tím, co má na

palubě, včetně majitele, hodně převyšuje čtvrt milionu

liber.“

„Kdopak je tím majitelem?“

„Otto

Brandt,

finanční

génius

a

bývalý

multimilionář,“ začal Biggles, klesl na židli a vyprávěl

jim všechno, co se doslechl od Raymonda.

„Doufám, že od nás nechce, abychom jachtu našli!“

zahučel Ginger žalobným hlasem.

„Myslím, že ano. Šéf od nás ovšem nečeká, že při

jejím hledání spálíme celé cisterny benzínu. Mám dojem,

že bude docela rád, když prokážeme, že ji hledáme jako

šílenci, i kdyby jen proto, aby se neřeklo, že jsme něco

zanedbali.“

„Kde začneš s hledáním?“ zeptal se Algy a zavřel

registrační skříň.

„Doufám, že mi to povíte vy. Vítám každý návrh.“

„Tys o tom mohl přemýšlet déle než my. Napadlo tě

něco?“

„Moc toho není. Povím vám, kam jsem se zatím

dostal. Začněme s předpokladem, že se Cordelia stále

udržuje na hladině téhle slané louže a neleží na dně. Tak

dobře vystrojená loď by to měla snadno dokázat.“

„Mohla se potopit?“

„Přirozeně, ale kdybychom to začali brát jako

předem hotovou věc, nemělo by smysl začít s hledáním.

Řekněme tedy, že pluje na hladině a dokonale vyhovuje

účelu, který měl Brandt na mysli, když zvedl kotvu v

přístavu ve Falmouthu. Můžeme také soudit, že přesně

věděl, co udělá dál. Je téměř vyloučené, že by zamířil na

nějaké kotviště blízko domova. Tak to určitě nemyslel.

Chtěl vyjet někam mnohem dál a zvolil takový kurz,

který by omezil možnost, že ho na moři někdo uvidí.

Sledujete mě?“

„Velmi pozorně, starouši,“ přisvědčil Bertie.

„Výborně. teď si tedy pokud možno vymezíme jeho

pravděpodobnou trasu.“

„Jak to chceš udělat?“

„Když nechtěl, aby ho viděli, mohl vyloučit Suezský

i Panamský průplav, protože tam by musel předložit

lodní doklady.“

„Rozumím.“

„Když se chystal na dlouhou cestu, neobešel se bez

dvou věcí, bez nafty a potravin. Pokud nechtěl pro jejich

doplnění zastavovat blízko domova, dá se předpokládat,

že vyjel plně zásobený. Z toho plyne, že to co potřeboval,

musel nakoupit ve Falmouthu. Kdybychom přesně

věděli, co uložil na palubu, mohlo by to pro nás být

dobrým vodítkem k určení směru jeho cesty. Třeba

bychom dostali představu o podnebí. Kdyby mířil k

některému z pólů, nekupoval by tropické přilby. Tam by

mnohem spíš potřeboval teplé spodky a svetry. Snad se

vám to zdá dost neurčité, ale z čeho jinak máme

vycházet?“

„Tak co tedy?“

„Jestli se tím budeme vůbec nějak zabývat, tak prvé

místo, kde se začneme ptát, je Falmouth nebo některý

blízký přístav, třeba Plymouth nebo Devonport. Nejraději

bych ovšem vsadil na Falmouth. Neobvyklé množství

nakoupeného zboží by neušlo pozornosti bývalých

námořníků, kteří se potloukají po nábřeží v přístavu.

Lodě pro ně znamenají totéž co pro nás letadla, a protože

toho nemají mnoho na práci, málokdy jim něco ujde.“

„Nenapadlo tě, že jestli Brandt skutečně hodlal

smazat stopy, mohl Cordelii spálit, potopit nebo zničit

jinak?“ zeptal se Algy.

„Ne. Myslící člověk by se nepřipravil o čtvrt milionu

liber. Je daleko pravděpodobnější, že si jachtu nechá, i

kdyby měl vynaložit peníze na to, aby vypadala jinak. K

úpravě mu postačí, držet se s ní po nějaký čas mimo

pravidelné trasy. Určitě však s tím nehodlá ztrácet celé

týdny.“

„Myslíš,

že

uspěje,

když

zástupci

lodních

společností na celém světě hledají Cordelii?‘

„Přemýšlel jsem také o majiteli. Navykl si na

přepych a sotva se teď pohřbí někde na opuštěném

ostrově. Pro lidi jako je Brandt, život znamená Londýn,

Paříž, New York, Monte Carlo… místa, kde se dá užívat

peněz. Může to platit i pro většinu členů jeho posádky.

Brandt patrně s lodí uhne do ústí nějaké říčky, která ani

není na mapě, dá ji tam upravit, ale nezůstane tam

dlouho.“

„Dobrá,“ řekl Ginger. „Ale co dál? Kdy se chceš jet

podívat do Falmouthu?“

„Já?“ usmál se Biggles. „Omyl. Musím dokončit

výroční zprávu. Pokud máš ale chuť nadýchat se čistého

vzduchu a vyčistit si plíce od londýnského smogu, zajeď

tam sám a něco s tím udělej. Stačí se zeptat obchodníků s

lodními potřebami, co dodali pro Cordelii.“

„Kdy mám odjet?“

„Kdy chceš. Sleduj každou pravděpodobnou stopu,

ale moc se s tím nezdržuj. V tuhle roční dobu nebudeš

mít s ubytováním potíže. Nemusíš jet sám. Vezmi s

sebou Bertieho, jestli se mu chce.“

„O tom nepochybuj, starouši. Volné dny jsou můj

koníček.“

„Dobrá. To bychom ještě mohli chytit noční vlak do

Cornwallu,“ rozhodl Ginger.

„Tak na shledanou za den nebo za dva,“ mávl na ně

Biggles a vrátil se ke stolu, aby pokračoval v práci.

KAPITOLA DRUHÁ

STAŘÍ MOŘŠTÍ VLCI

Již následujícího rána si Ginger prohlížel přístav ve

Falmouthu z okna pokoje hotelu The Greenbank, kde se s

Bertiem ubytovali.

Nastával hezký den, sice větrný, ale suchý.

Vzhledem k tomu na co se chystali, zrzka přístav zajímal.

Na vodě viděl spoustu lodí, většinou uvázaných na

kotvištích. Pro majitele malých soukromých motorových

člunů a plachetnic dosud neskončila zima, takže měly

zakryté paluby. Vlečné lodě s kouřícími komíny naopak

upozorňovaly na to, že jsou připraveny k odplutí, kdyby

někdo potřeboval jejich služby. Zdálo se, že zákazníků

bude dost. V přístavu kotvilo dost nákladních lodí

stavěných pro plavbu na širém moři a jedna mohutná

cisternová loď. Nad loděnicemi se vznášela ramena

velkých jeřábů. Jediné plavidlo skutečně zaměstnané od

samého rána, byl místní přívoz, zářící novým tyrkysovým

nátěrem. Právě si prorážel cestu vlnami k hlavnímu molu

od jednoho menšího přístavu. Nad vodou se podle svého

zvyku bezcílně vznášeli rackové, nebo se hašteřili nad

plovoucími odpadky. Další odpočívali na houpajících se

jachtách, na bojích, na zábradlích nad břehem, či na

střechách domů.

Ginger a Bertie se nasnídali a hned nato vyrazili, aby

začali s průzkumem. Již cestou sem dlouho hovořili o

tom, jakým způsobem se budou vyptávat. Každý získaný

poznatek mohl být užitečný. Proto se rozhodli, že nejprve

vyzpovídají místní námořníky, kterých tu jistě nebude

málo.

Nemuseli chodit daleko. Na krátkém betonovém

molu, na lavičce pro cestující, kteří čekají na některý z

přívozů, spojující obce na pobřeží s nákupním střediskem

ve Falmouthu, narazili na dva staré mořské vlky. Oba

byli zarostlí jako Vikingové a pokuřovali dýmku. Byli

oblečeni do obvyklých tmavomodrých svetrů, jaké nosí

lidé od moře. Jeden měl na hlavě čepici se štítkem bílou

od soli, podlekteré se dalo soudit, že byl kdysi něčím více

než řadovým námořníkem.

Na lavici bylo dost místa a Ginger a Bertie, když si s

muži vyměnili zdvořilé „dobré jitro“, se na ní pohodlně

usadili. Ginger prohodil několik vět o počasí a pak

zamířil přímo k věci slovy: „Copak se stalo s tou pěknou

jachtou, která tady kotvila v létě? Jak se jenom

jmenovala – ach ano, Cordelia.“

Staří námořníci se hovoru nevyhýbali. Muž se

kšiltovkou vyndal z úst dýmku, ušklíbl se a odpověděl:

„Jo, tak se jmenovala. Už tu ale není. Odplula před

nějakým tím měsícem a tady nikdo neví kam. Jestli se

někdy vrátí, bude nějakej čas trvat, než ji u nás zase

uvidíme.“

„Proč si to myslíte?“

„Podle toho co všechno natahali na palubu, mohli

klidně doplout až do Austrálie a otevřít si tam krám se

smíšeným zbožím. Já to vím. Vozili tam takovou haldu

věcí, že to jejich člun nezvládal a já jim pomáhal se svojí

kocábkou. Že mám pravdu, Joe,“ strčil do přítele. „Ten

myslel, že to nakládání nikdy neskončí.“

„Jaké to byly věci?“

„Bůhsámví. Jenom lepšího pití měli na desítky

kartonů. Byly tam krabice, bedny, pytle a nevím co ještě.

V životě jsem neviděl, aby jachta pobrala tolik zboží.“

„Komu patřila?“

„Chlápkovi jménem Brandt. Říkalo se, že je

milionář a počítám, že byl. Haldy zboží, co nakoupil,

nestály o moc míň.“

„To asi nenakupoval jen ve vašem městě?“

„Nic takovýho. Z chlápka, kterej má takovýhle

manýry, zdejší obchodník nezbohatne.“

„Kde tedy nakupoval?“

„Většinou v Londýně.“

„Jak to víte?“

„Na některejch krabicích byla značka Garrards a to

je prý jeden z těch velkejch obchodáků v Londýně,“ řekl

námořník a vychytrale pohlédl na Gingera. „Vás ta

Cordelie nějak zajímá, co?“

„V jakém smyslu?“

„Třeba vám Brandt dluží nějakou tisícovku,“

uchichtl se muž.

„Mně? Jak vás to napadlo?“

„Nebyl byste sám. Tady dluží kdekomu. Upláchnul a

nezaplatil dluhy. Za práci, co jsem pro něj dělal, mi nedal

ani penny.“

„Jo,“ přidal se k němu Joe. „Tady by spoustu lidí

zajímalo, kam Cordelia odplula. Zmizeli kalupem a v

noci!“

„To bylo divné chování od tak bohatého chlapa jako

je Brandt,“ poznamenal Ginger.

„Kolem té kocábky bylo víc podivností,“ prohlásil

významně první námořník.

„Jak to myslíte?“

„Vemte si třeba hned tu posádku. Takový lidi abyste

pohledal. S nikým se nebavili. Jediný slovo jsem z nich

nevypáčil. Nezašli ani do hospody. Počítám, že všechno

co potřebovali, měli na palubě. Jednou když jsem

pomáhal nakládat, zeptal jsem se jednoho Inda, k čemu to

všechno je. Vyjel na mě, abych se staral o svý věci.“

„To nebyl čistej Ind,“ přerušil ho Joe. „Tenhle byl ze

Západní Indie.“

„Jak to můžete vědět?“

„Když jsem si byl na poště pro důchod, přišel si

odeslat nějaký dopisy. Položil je na přepážku a vyndaval

peníze, aby zaplatil za známky. Stál jsem hned za ním a

pokoušel jsem se nakouknout, kam ty dopisy půjdou. On

byl ale mazanej. Položil je adresama dolů. Řekl jsem si,

tak chytrej jako ty jsem taky, námořníku, a shodil je jako

náhodou loktem z přepážky. Promiňte, povídám mu, a

sehnul jsem se, abych je sebral. Na mě byl ale moc

rychlej. Šel po nich jako fretka. Přesto se mi povedlo

jeden dostat. Než mi ho vyrval z prstů, viděl jsem dole

napsáno velkým písmem Britská Západní Indie.“

„Jamajka?“ hádal Ginger.

„V Západní Indii je spousta ostrovů.“

„Ne. Jamajka to nebyla. Jenom jsem zahlídl jméno

nezvyklýho ostrova. Bylo krátký a začínalo na K. Karuli

nebo tak nějak.“

„Povím vám o něčem co nalodili, a to jsem se

nestačil divit, co se děje,“ ujal se opět slova muž se

kšiltovkou. „Nemohl jsem se splést. Nakládali barvu.

Soudky s barvou. Natřeli by s ní bitevní křižník! Přivezli

je vlakem z Truro. Připadalo mi to divný. Tady mohli

dostat barvy, kolik by chtěli.“

„Jakou koupili barvu?“ zeptal se Ginger lhostejně.

„Většinou černou, ale byla tam i nějaká červená.

Kdyby to byla bílá, vůbec bych o tom nedumal, poněvadž

Cordelia byla bílá.“

„Přišly ty věci všechny najednou?“

„Nevíte co říkáte,“ zavrčel Joe. „Byly to tuny věcí.

Chodilo to postupně po celý týdny. Bylo by mi to fuk, ale

jeden si toho musel všimnout. Občas vyvedu nějakej

kousek a tak jsem je jednou zdržel. Kapitán byl Němec a

vždycky zatraceně spěchal dostat ty krámy pod poklop.

Když jsem je zdržel, skákal jako opice. Ale nemyslete,

my se umíme otáčet. V létě míváme napilno, jsou tu

stovky výletníků a přívozy jsou narvaný. Spousta lidí ale

nelitovala, když Cordelia zmizela, to vám povím. Pro

město nebyla k ničemu. Nekoupili si tu ani tabák do

fajfky.“

„Museli ho mít dost na lodi.“

„Jo, asi jo.“

„Chcete říct, že od obchodníků s lodní výstrojí

nekoupili vůbec nic?“

„O tom jsem nikdy neslyšel. Ta Cordelia byla

tajemná jak bludný Holanďan.“

Ginger přikývl. Ještě chvilku si s nimi povídal o

počasí a pak se s Bertiem zvedli.

„To nebyl špatný začátek,“ poznamenal. „Biggles

měl pravdu, že staří námořníci jsou užvanění. Vsadím se,

že tihle dva o Cordelii klábosí každý den. Máme hotovo,

lorde. Jedním rázem víme všechno, co jsme se ve

Falmouthu mohli dozvědět. Když tady nekoupili nic z

naloděného materiálu, pak nemá smysl brouzdat po

přístavu a hledat dodavatele výstroje. Kdyby tu bylo ještě

něco zajímavého, ti staří mořští vlci by nám to vysypali.“

„Brandt zřejmě chtěl, aby vůbec nikdo nevěděl, co

tu dělá. A co ta barva? Dovezli ji v plechových sudech,

nemohl tedy dost dobře zabránit, aby si toho lidé všimli.“

„Nebylo těžké uhodnout, na co ji Brandt potřebuje.

Když pluješ po moři, můžeš natírat jen jedno, totiž

samotnou loď nebo něco v ní. Myslím, že můžeme jet

rovnou do Londýna. Když ty krabice dodal sám Garrard,

nebude těžké vypátrat, co v nich bylo.“

Ani Bertie neviděl důvod, proč zůstávat ve

Falmouthu. Vrátili se do hotelu, zabalili si věci a šli na

nejbližší vlak do Londýna. Na nádraží museli čekat a

Ginger toho využil, zavolal Bigglesovi a seznámil ho se

situací. Biggles s návratem souhlasil. Po příjezdu si vzali

taxi a odjeli do kanceláře, kde je očekával Biggles.

Ginger a Bertie mu vítězně popsali, jak levou rukou

rozřešili záhadu cornwallského přístavu a Biggles se k

tomu vyjádřil, až když skončili.

„To všechno potvrzuje mé podezření,“ řekl. „Brandt

si vymyslel plán úniku už před delší dobou a dle toho se

připravoval. Domnívám se, že i posádka měla docela

dobrou představu o tom co se chystá a dostala přísný

rozkaz mlčet. Jedině tím se dá vysvětlit nevlídné chování

námořníků k ostatním. Lodník se tak běžně nechová.

Kromě toho jste se zmínili o třech důležitých věcech, nad

kterými bychom se měli zamyslet. Jako první a

nejdůležitější je množství naložené barvy. K čemu

jinému by se dala použít než na přebarvení lodi? Za

druhé, nejméně jeden ze členů posádky Cordelie pochází

ze Západní Indie a napsal domů dopis, ve kterém se mohl

zmínit, kam popluje. Škoda že váš mořský vlk nedokázal

přečíst jméno ostrova. V Západní Indii je spousta velkých

i malých ostrovů a některé menší se staly soukromým

majetkem nebo je vláda pronajala lidem, kteří si podobný

přepych mohou dovolit. Za třetí, máme jméno

londýnského obchodního domu, který patrně dodal

Cordelii většinu zboží, když ne dokonce všechny zásoby

potřebné na cestu.“

„Co s tím uděláme?“ zeptal se Algy.

„Zítra ráno se tam podívám a promluvím si s nimi.

Je možné, že se budou cukat, až je požádám, aby

vyjmenovali položky zakoupeného zboží, ale když je

vyzvu úředně, myslím, že neodmítnou. Buď se pak něco

dozvím, nebo zjistím obvyklý náklad. Hlavními

položkami byly nejspíše trvanlivé potraviny.“

„Budeš se zajímat o nakoupenou barvu?“

„Myslím, že se nemusíme unavovat pátráním, kdo ji

dodal. Není pravděpodobné, že by dodavatel věděl, k

čemu barva poslouží. Barva je barva a není důvod, proč

by musel Brandt prozrazovat, k čemu ji chce. Důležité je,

že známe odstín, protože jestli ji použije, aby změnil

vzhled lodě, můžeme očekávat, že Cordelia již nebude

bílá, ale bude zčásti černá a červená. Samozřejmě, loď

jako Cordelia se těžko maskuje. Změnit barvu nátěru a

přejmenovat ji, nestačí. Je nutné připravit falešné lodní

doklady. Ale Brandt si s tím poradí a udělá potřebné

úpravy se stejnou důkladností, jako patrně udělal všechno

ostatní.“

„Ráno tedy půjdeš ke Garrardovi?“

„Ano. Půjdu sám, to bude nejjednodušší.“

Následující den, brzy po otevření, se Biggles objevil

ve velkém londýnském obchodním domě a na svou

žádost byl uveden do kanceláře generálního ředitele.

Prokázal se osobními doklady a šel rovnou k věci.

„Pokud vím, má u vás otevřený účet pan Otto Brandt,“

zeptal se ho přímo.

„Správně. Je to náš velmi vážený zákazník.“

„Jak myslíte,“ řekl Biggles suše. „Během několika

posledních měsíců uplatnil u vás větší počet objednávek

k dodání zboží na jeho jachtu, kotvící ve Falmouthu.“

„Ano, to mohu potvrdit.“

„Chtěl bych vědět, co jste do Falmouthu odeslali.“

Ředitel se zamračil. „Účty zákazníků jsou

považovány…“

„Za důvěrné, já vím. Nastaly však mimořádné

okolnosti. Bude jen k vašemu prospěchu, když mi povíte,

co chci vědět.“

„Jak to?“

„Účet pana Brandta musí být mimořádně velký.“

„Ovšem.“

„Byl zaplacen?“

Ředitel se usmál. „S tím nemáme starosti. Pan

Brandt je velice zámožný člověk a proto má u nás

neomezený úvěr.“

„Neodpověděl jste na moji otázku. Byl účet

vyrovnán?“

„Ještě ne.“

„Budete nadále věřit panu Brandtovi, když vám

důvěrně sdělím, že jachta zmizela a její majitel s ní?“

„Ne!“ Výraz ředitelovy tváře se změnil. „Kdy se to

stalo?“

„Před dvěma měsíci. Nejste jediná firma, které

Brandt dluží. Teď snad již porozumíte smyslu mých

otázek.“

Na mužově čele naskočily vrásky. „Snad mi

nenaznačujete, že se nevrátí? Dluží nám značnou částku.“

„Zatím jsme odhalili pouze řadu náznaků. Z většiny

z nich vsak plyne, že se pan Brandt nechystá k návratu do

této země.“

„Ne?“ zalapal po dechu ředitel. „Když pošleme účet

do jeho domu v Hertfordshire, nepošlou ho za ním?“

„To by mě překvapilo,“ řekl suše Biggles.

„Jak to myslíte?“

„V domě najdete jen zahradníka a hospodyni. Oba

čekají na mzdu. Netuší, kam Brandt odjel a neuvědomují

si, že se hned tak nevrátí. K vám jsem přišel, protože

doufám, že mě na Brandtovu stopu dovede něco ze zboží,

které si u vás odebral.“

Pobledlý ředitel sáhl po domácím telefonu. Vzápětí

se zarojili úředníci a přinesli výpis účtu z hlavní knihy.

Biggles pak spolu s poplašeným ředitelem procházel

záznamy a výsledek zklamal oba. Šlo o veliké množství

položek, ale téměř vždy to byly jen potravinové konzervy

a víno. Přesto dvě z nich Bigglese zaujaly. Bylo to

nejlevnější

konzervované

hovězí

ve

velikých

plechovkách a suchary, oboje v tak obřích dávkách, že by

uživily menší armádu po celý rok.

„Myslím, že tohle měla jíst posádka,“ domýšlel se

ředitel.

„Snad,“ řekl Biggles neurčitě. „Vidím, že objednali i

mapy.“

„Ano. Zakázku vyřizovalo naše knihkupectví.

Pamatuji se na to. Mapy nebyly na skladě a museli jsme

je narychlo doobjednat.“

„Proč nebyly na skladě?“

„Nevím. Trvale vedeme mapy většiny zemí. Mohu

se jen domnívat, že šlo o mapy nějakého zastrčeného

koutu země, po kterých nebývá poptávka.“

„Nevzpomínáte si jakého koutu?“

„Ne. Ale určitě to mohu zjistit v příslušném

oddělení. Mají to v záznamech.“

„Budu vám za to velmi zavázán.“

„Vzpomínám si, že požadovali neobvykle velký

počet. Zeptám se na podrobnosti.“

Vyslovil přání do domácího telefonu a zanedlouho

mu přinesli seznam map. Byla to mapa celé Západní

Indie a navíc podrobnější mapy Baham, Kuby, Haiti a

Dominikánské republiky. Poslední mapa se týkala

poloostrova Floridy ve Spojených státech. Zákazník

objednal šest kusů od každé z nich.

„Šest od každé?“ řekl Biggles a rozpačitě pohlédl na

ředitele. „Co proboha chce dělat se šesti kusy. Taková

mapa vydrží dlouho.“

Ředitel pokrčil rameny. „My se neptáme zákazníků,

nač potřebují věci, které objednají.“

„Jistěže ne. Dobrá, myslím, že to je všechno. Už vás

nebudu zdržovat. Velmi vám děkuji za vaši spolupráci.“

„Ale co teď udělám s účtem pana Brandta?“

„Obávám se, že v tuto chvíli nemůžete dělat vůbec

nic,“ smutně se usmál Biggles, než se rozloučil. „Jestli se

vrátí, nepochybně se o tom dočtete v novinách.“

„Měl jsi štěstí?“ zeptal se Ginger po jeho návratu.

„Vlastně nevím,“ odpověděl Biggles pomalu.

„Přinejmenším máme o čem přemýšlet,“ poznamenal a

vyprávěl o zvláštní objednávce map.

„Takže máme alespoň přibližné vodítko, do které

části světa se Brandt z Falmouthu vydal,“ řekl Algy.

„I tak je to pěkný kus země. Mě hlavně mate těch

šest výtisků od každé mapy. Proč šest? Vždycky se

můžeš dívat najednou pouze na jednu mapu.“

„Na ostatní výtisky koukali jiní lidé,“ hádal Ginger.

„To je možné. Napadlo mě také, zda nějaké mapy

nezůstaly v domě v Hertfordshire, ve Warleigh Towers?

Mapa, kterou někdo užíval po delší čas, může prozradit

ledacos. Mohou na ní být psané poznámky, dírky po

odpichovacím kružítku a podobné stopy. Mám pocit, že

by nebylo marné věnovat Warleigh Towers zběžnou

prohlídku. To nemůže škodit. Jestli šéf nebude mít

námitky, vezmu vůz a zajedu tam.“

„Mohu jet s tebou?“ zeptal se zrzek.

„Rozhodně pojeď. Dám si to jen odsouhlasit od

Raymonda.“

Biggles odešel a brzy byl zpátky. „Všechno je v

pořádku,“ řekl. „Pospěšme si. Najíme se někde cestou.“

KAPITOLA TŘETÍ

MLADÍK S VRAŽDOU V SRDCI

„Budeme se ptát na paní Greenovou. Tak se

hospodyně jmenuje,“ řekl Biggles, když vůz zastavil před

nepříliš vzhledným domem z červených cihel ve

viktoriánském slohu. Stál kus od silnice, se kterou ho

spojovala úzká příjezdová cesta lemovaná stále zeleným

živým plotem. Nebylo to tak velké sídlo, jak naznačovalo

jméno. Místo slibovaných věží „Towers“ zdobil dům

jediný pár věžiček, na každé straně jedna. Architekt,

který je navrhl, jimi chtěl dodat domu na majestátu, ale

záměr mu moc nevyšel.

Když vystoupili z auta, Ginger zřetelně zahlédl

jakousi tvář, vykukující z rozhrnutého křoví. Odehrálo se

to velmi rychle, než se křoví zase zavřelo, jako by si

zvědavec uvědomil, že si ho příchozí všimli.

„Někdo na nás právě vykoukl z křoví,“ řekl tiše

zrzek.

„Že by zahradník?“

„To by byl mladý zahradník. Bylo mu sotva dvacet.“

„Tak tedy zahradníkův učeň?“

„Ne. Na učně nevypadal.“

Přestali se dohadovat, když se za rohem domu zjevil

muž, jehož asi přilákal zvuk přijíždějícího auta. Jeho věk,

oděv a hlavně koště, jež nesl, mohly skutečně patřit

zahradníkovi.

„Pan Green?“ zeptal se Biggles.

„Ano, pane.“

„Jsme policisté a vyšetřujeme případ pana Brandta,

o němž již nějaký čas není nic slyšet. Mimochodem,

nemáte syna nebo mladého pomocníka?“

„Ne, pane.“

„Kdo by tedy mohl být mládenec, který si nás

prohlížel z křoví, když jsme přijeli?“

„Mladík v tmavých šatech,“ dodal Ginger.

„Mladík? Ten se tady potuluje už déle než měsíc,“

ušklíbl se pan Green.

Biggles zvedl obočí. „Opravdu? Kdo je to?“

„Nevím, pane. Není odtud. Nikdy se mi nepodařilo

dostat se k němu blíž.“

„Ale co tedy chce? Musí mít nějaký důvod – pokud

to ovšem není blázen.“

„Nemám zdání. Plíží se kolem a nejčastěji se zdržuje

u cesty.“

„Dobrá. Je vaše paní doma?“

„Je vzadu. Zavolám ji.“

Zahradník se otočil a šel zpátky. Vzápětí se

vchodové dveře otevřely, vyšla kyprá, asi padesátiletá

žena a pozdravila. „Už jsem zaslechla, kdo jste,“

navázala hned. „Chcete se podívat do domu?“

„Buďte tak hodná.“

„Pojďte dál. Už jsme tu měli nějaké zvědavé pány.

Doufáme, že se věc brzy nějak urovná, protože jak to teď

vypadá, nevíme, co s námi bude dál.“

Zavedla je do místnosti, která podle velikosti asi

sloužila za obývací pokoj. „Chtěli byste vidět něco

zvlášť?“ zeptala se.

„Mám za to, že uklízíte v celém domě, takže budete

vědět, kde co leží.“

„Ovšem, pane.“

„Tak nám povězte, zda jste si nevšimla, že by tu

někde ležely mapy?“

„Mapy? Nemohu říct, že bych tu nějaké viděla.“

„A co knihy?“

„Nikdy jsem neviděla pana Brandta, že by nějakou

četl. Ten se začetl leda do novin. Ale v pokoji, který pan

Brandt používal jako pracovnu, stojí knihovna. Je tu od

doby, co jsme sem přišli. Tudy, pane.“ Paní Greenová

otevřela postranní dveře, kterými se vcházelo do

mnohem menšího pokoje. Nábytku v něm nebylo mnoho.

Jednu stěnu zakrývala starobylá zasklená knihovna, vedle

stál těžký psací stůls koženým křeslem a na protější stěně

několik moderních kovových skříní.

„Nemá smysl je prohlížet, pane, všechny jsou

prázdné,“ řekla bez vyzvání žena, když si všimla, jak na

nich spočinul Bigglesův zrak.

„Docela prázdné?“

„Ano, pane.“

„Myslíte, že si pan Brandt odvezl všechny doklady s

sebou?“

„Nějaké si snad vzal. A co nevzal, spálil.“

Biggles pohlédl na krb. Žádný popel v něm nebyl.

„Kdepak je pálil?“

„Na zahradě. Manžel mu pomáhal. Bylo toho

několik hromad.“

Biggles přikročil ke knihovně a zrakem rychle

přelétl názvy na hřbetech. Stačila minuta, aby poznal, že

šlo o stará vydání autorů viktoriánské doby, hlavně o

romány a tedy o nic, co by ho zaujalo. Již se od knihovny

otáčel, když si povšiml tenké brožury přebalené papírem.

Měla tak velký formát, že nemohla stát svisle, ale ležela

naplocho na seřazených knihách. Sáhl po ní a zjistil, že to

je atlas, laciný výtisk, který stál snad jen pár pencí,

takový jaký užívají školáci. Byl značně ohmataný a v

domě již asi ležel dlouhá léta.

Vzal si atlas k oknu a pomalu obracel stránky. U

jedné mapy se zastavil, zvedl ji ke světlu a chvilku si ji

prohlížel. Podíval se pak významně na Gingera a atlas

mu podal. „Dej na to pozor,“ řekl tiše. Potom se obrátil k

hospodyni: „Tohle bych si rád na pár dní půjčil, jestli

dovolíte,“ řekl.

„Vezměte si co chcete, pane. Myslím si, že teď už na

tom vůbec nezáleží.“

„Povězte mi, paní Greenová,“ pokračoval Biggles,

„vzal si pan Brandt něco z téhle pracovny, když odsud

odcházel?“

„Všimla jsem si, že zmizela jen jedna věc. Patřilo

mu to osobně a s domem to nemělo nic společného, takže

na to měl právo.“

„Co to bylo?“

„Taková ozdobná věc. Stávala před ním na psacím

stole.“

„Jaká ozdobná věc?“

„Socha. Myslím, že se tomu říká bysta, protože ten

panák měl jenom hlavu a ramena.“

„Koho znázorňovala?“

„Všimla jsem si toho jména, ale už jsem ho

zapomněla. Byl to voják a klobouk měl posazen na hlavě

bokem.“

„Nebyl to náhodou Napoleon?“

„Správně pane. To je úžasné, jak jste to uhodl.“

Biggles se na Gingera pobaveně usmál. „Díky za

uznání, paní Greenová. Když říkáte, že všechny zásuvky

a skříně jsou prázdné, nebudeme vás již zdržovat. Ještě

bych si ale rád promluvil s vaším manželem.“

„Hned ho zavolám.“

Následovali ženu chodbou k zadním dveřím a čekali.

Odběhla po pěšince do zahrady a zavolala na muže

jménem.

„Co chceš ještě dělat?“ zeptal se nechápavě Ginger.

„Podívám se na ohniště.“

„Jaký to má smysl? Všechny papíry shořely.“

„Divil bych se a velice by mě zklamalo, kdybychom

zjistili, že shořely opravdu všechny. Zkusil jsi někdy

spálit knihu nebo balík papíru – třeba jen několik výtisků

novin?“

„Ne, nevzpomínám si.“

„Větší množství papíru je něco, čeho se zbavíš velmi

obtížně. Zkus to někdy a poznáš, co tím myslím. Pokud

před pálením každou stránku nezmačkáš zvlášť, dojde k

tomu, že vnitřní stránky v knize nebo ve větší složce

naskládaného papíru se jenom ožehnou. Neshoří a z části

zůstanou čitelné.“

Objevil se zahradník.

„Ach, tady jste, pane Greene,“ uvítal ho Biggles.

„Vaše paní nám řekla, že než Brandt odjel, spálil na

zahradě nějaké papíry.“

„Ano, pane.“

„Prý jste mu pomáhal.“

„Pomohl jsem mu jenom odvézt papíry na kolečku.

Pálil je sám. Řekl mi, že si s tím poradí.“

„Ukázal byste mi, kde to bylo?“

„Jistě, pane. Pojdte se mnou.“

Zavedl je do zelinářské zahrady a ukázal na

hromadu popela. Byla slehlá od deště a obkličovala ji

zažloutlá tráva.

„Divil bych se, kdybys z tohohle vydoloval něco

zajímavého,“ zabručel zrzek.

„Nevzdávej se před bojem,“ ušklíbl se Biggles.

„Pane Greene, můžete mi půjčit vidle – obyčejné

zahradnické vidle?“

„Jistě, pane. Zrovna je mám po ruce, vyhrabával

jsem brambory,“ řekl Green a stačilo mu pár kroků, aby

je přinesl.

„Děkuji. Chvilku mi to bude trvat, nemusíte čekat.

Hned jak tu skončíme, vrátíme se k domu.“

„Jak si přejete, pane.“

„Dobře se dívej,“ vyzval Biggles zrzka. „Jak

vyhrábnu kousek bílého papíru, seber ho. Sbírej i kousky,

které jsou jen zahnědlé od plamenů. Zacházej s nimi ale

opatrně, nebo se ti rozpadnou mezi prsty.“

Zručně zapíchl vidle kousek pod vršek hromady,

zvedl vrstvu popela a převrátil ji vedle kupky. Objevilo

se pár listů bílého i zahnědlého papíru. Byly mezi nimi

malé i větší, ale už první pokus prokázal, že Bigglesovo

tvrzení o potížích při pálení větších hromad papíru je

správné. Objevitel chvíli čekal, až zrzek sebral listy.

„Vlož je do atlasu, aby se srovnaly,“ poradil mu.

Práce pokračovala, ale Biggles si musel přiznat, že

výsledek není tak dobrý, jak čekal. Plamenům odolaly

jen menší kousky, ale i to bylo lepší než nic. Ginger

zbytky pečlivě sbíral.

„Brandt dobře věděl, co dělá, když zapálil tuhle

hromadu,“ řekl Biggles trpce. „Určitě oheň prohrabával,

takže větší část shořela. Vsadil bych se, že nepálil papíry

poprvé. A vida, copak je tohle?“ dodal, když při dalším

pokusu zapíchl vidle hlouběji a ukázalo se pár kusů

silnějšího papíru. Jeden z nich uvízl na hrotu vidlí.

„Fotografie, ale pochybuji, že budou k něčemu,“

řekl Ginger a sehnul se, aby je sebral.

Biggles stáhl snímek nabodnutý na vidle. Okraje

ohořely, takže měl okrouhlý tvar. „Tohle nevypadá

špatně. Zdá se, že to bylo ve středu silného balíčku.“

Otřel nález pečlivě kapesníkem.

Společně obrázek prohlíželi. Byli na něm dva muži v

tropickém bílém obleku, stojící zády k trsu vysokých

rostlin.

„Co je to za zeleninu?“ zeptal se zrzek.

„Cukrová třtina. Je to zřejmě na plantáži, ale nic

nenaznačuje, kde leží. Už to muselo být před nějakou

dobou. Vezmeme to s sebou a prohlédneme to

zvětšovacím sklem. Máš ještě něco?“

„Nic. Další fotografie, ale z těch mnoho nezbylo.

Všechny jsou spečené.“

„Nevadí. Nedopadli jsme zase tak špatně.“

Ginger zastrkával zbytky do atlasu, když koutkem

oka zachytil podezřelý pohyb. „Někdo nás pořád

pozoruje,“ zašeptal. „Je to zase ten mládenec. Stojí

tamhle za stromem.“

„Co tu k čertu dělá? Nemám rád záhady. Měli

bychom to vyřešit. Zůstanu tady a ty předstírej, že se

vracíš do domu. Pak ho obejdi zezadu. Až se dostane

mezi nás, chytni ho za límec.“

Ginger poslechl. U domu se přikrčil za keře a v

jejich krytu se vrátil, aby se dostal vetřelci za záda. Brzy

ho spatřil, jak stále stojí u stejného stromu a pozoruje

Bigglese. Zrzek našlapoval jako plížící se kočka, až se

dostal těsně k němu. Mladík ho v poslední vteřině přece

jen zaslechl, protože se prudce otočil, udělal to však

pozdě. Ginger po něm skočil a složil ho jako křídelní

útočník v ragby. Na zemi začal zápas, jež však rychle

skončil, když se do něj vložil Biggles. Vykroutil

mládenci z ruky nepěkně vyhlížející nůž, chytil muže za

límec a postavil ho na nohy. Ginger si zajatce prohlédl.

Viděl asi dvacetiletého, štíhlého a černovlasého mladíka

s olivovou pletí Latinců.

„Co jste s tímhle zamýšlel?“ zeptal se hrozivě

Biggles a zvedl nůž.

Mladík se napřímil. Oči mu svítily a nozdry se mu

chvěly jako poplašenému plnokrevníkovi. „Přišel jsem

zabít lotra a taky že ho zabiju!“

„Podívejme na to. Koho chcete zabít?“

„Darebáka, který tu bydlí,“ řekl mladík. Mluvil

anglicky dobře, ale měl zřetelně cizí přízvuk.

„Tím darebákem myslíte Brandta?“

„Ano,“ ušklíbl se mladík. „Tak si teď říká.“

„Odkud jste přišel?“

„Žiji v Havaně.“

„Jste Kubánec?“

„Ano.“

„Pak se obávám, že jste tu dlouhou cestu podnikl

zbytečně. Pan Brandt už tady nebydlí. Odjel z Anglie

před dvěma měsíci a patrně se již nevrátí.“

„Tak proto jsem ho nikdy tady neviděl!“

„Je to logické, co?“ zamračil se Biggles. „Víte, že

bych vás teď měl poslat do vězení? Náhodou jsem

policejní důstojník. Jakpak se jmenujete?“

„Francisco Tristano.“

„Pochopil jsem správně, že jste sem přišel s

úmyslem zabít pana Brandta?“

„Ano. Jak ho najdu, může se rozloučit se životem.“

„V této zemi za to lidi věšíme.“

„Přísahal jsem, že ho zabiji.“

„Proč?“

„Zavraždil mého otce.“

„Jak se to stalo?“

„Zastřelil ho. Už je to dlouho. Vyprávěla mi o tom

matka. teď musím pro čest naší rodiny toho podvodníka a

vraha potrestat. Kam odjel?“

„To nás také zajímá. Možná do Západní Indie.“

„Tak takhle to je,“ vydechl mladík a vytřeštil oči.

„Mohlo mě to napadnout.“

„Co napadnout?“

„Že zase začne se svými starými triky.“

Biggles na chlapce zvědavě pohlédl. „Copak o něm

víte?“

„Dost. Třeba to, že se nejmenuje Brandt.“

„A jak tedy?“

„Těžko říci. Na Kubě se jmenoval Valesid. Nechal si

tak říkat on i jeho bratr. Ten který si teď říká Brandt, byl

Mattio Valesid. Druhý byl Martino. Přijeli z Brazílie, kde

za revoluce nadělali velké peníze. Můj otec byl také

bohatý. Měl velké plantáže cukrové třtiny a ti dva ho

okradli o všechno.“

„Jak to mohli udělat?“

„Podplatili velitele policie a spřátelili se s ním,“

chrlil ze sebe mladík. „Získali takovou moc, že mohli

okrádat každého. Ale to jim nestačilo. Martino se

postavil do čela revoluce, která však prohrála. Oba

museli utéct. Jejich jmění zabavila vláda, peníze se ale

nenašly. Asi je převezli do Spojených států. Jejich

známého velitele policie a mnoho ostatních popravili.

Než se to ale stalo, Mattio zavraždil mého otce, protože

se odmítl přidat k revoluci. Tvrdil, že šlo o souboj, ale

moje matka, která to všechno viděla, řekla, že to byla

vražda. A proto musím otce pomstít. Máme takový

zákon, říká se mu vendeta.“

„Jak jste se dověděl, kde Brandt bydlel?“

„Viděl jsem jeho fotografii v jednom americkém

časopise. Psali o něm, že je velký finančník. Nechal si

narůst vousy, ale já ho stejně poznal.“

Biggles natáhl ruku ke Gingerovi. „Dej mi obrázek,

který jsme právě vyhrabali.“

Ginger mu ho podal a Biggles ho ukázal Kubánci.

„Znáte někoho z těchhle lidí?“

Francisco nezaváhal ani na vteřinu. „To jsou Mattio

a Martino Valesidovi, než si Mattio nechal narůst vousy.

Za nimi je cukrová třtina, tak myslím, že obrázek pochází

z Kuby.“

„Je to muž, kterého známe jako Brandta?“

„Ano, to je on.“

„Kde je jeho bratr Martino?“

„Nevím. Odjel do Spojených států.“

„Myslíte, že Mattio se mohl vrátit na Kubu?“

„Těžko. Kdyby ho poznali, zastřelí ho za to, co

spáchal za revoluce.“

„Chápu. Co budete dělat, když vás pustím?“

„Vrátím se domů k matce do Havany.“

„A dál?“

„Budu sledovat noviny, dokud se nedovím, kam

odplul vrah mého otce. Pak se dám po jeho stopě.“

Biggles zavrtěl hlavou. „Tohle bych si na vašem

místě hodně rozmyslel.“

V mladíkových očích se zablesklo. „Tady není co

rozmýšlet. To je všechno, seňore?“

„Ano, to je vše.“

„Mohu jít?“

„Ano. Jeďte rovnou domů.“

„Děkuji vám, seňore.“ Mladík odcházel se

vztýčenou hlavou.

„Myslíš, že je správné nechat ho odejít?“ zeptal se

Ginger pochybovačně.

„Co bychom si s ním počali? Vzít ho k soudu,

navařili bychom si pěknou kaši. Úřady zatím nechtějí

Brandtúv případ rozviřovat a my se také chceme dostat

domů. Bylo to zajímavé odpoledne.“

„Jak teď dál?“ zeptal se zrzek, když kráčeli k vozu.

„Nevím, ale zmocňuje se mě pocit, že za případem

je něco víc než jeden uprchlý podvodník. Máme zatím ze

skládanky jen několik kousků. Po návratu domů se ji

pokusíme doplnit.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

STOPY ZE SPÁLENIŠTĚ

Po návratu na velitelství, zrzek rozložil na stůl

útržky papíru vyhrabané z hromady popele a ostatní

vyslechli Bigglesovu stručnou zprávu o mladíkovi,

kterého dopadli u Warleigh Towers.

„Mimochodem, neřekl jsi mi, co bylo s tím atlasem a

proč ses ho rozhodl vzít s sebou,“ ozval se Ginger.

„Nechtěl jsem o tom mluvit před paní Greenovou,“

řekl Biggles. „Vzal jsem atlas s sebou, abychom si ho

mohli prohlédnout v klidu. Brandt nebo někdo jiný v

domě ho musel používat ještě předtím, než koupil od

Garrards nové mapy. Vlastně jsem doufal, že tam některé

z nich najdu, ale protože tam nebyly, mohu se jen

domnívat, že se dostaly rovnou na jachtu. Nevadí. Pro

účel, k jakému jsem je chtěl použít, nám poslouží i školní

atlas. Vzhledem k území, které mapy zobrazovaly, mě

nepřekvapilo, že jsem v atlasu našel útržek papíru s

poznámkou o stránce, na které bylo území Západní Indie.

Stránka je hodně ušpiněná a jsou na ní slabé čáry

tužkou.“

„Proč sis ji vzal ke světlu?“

„Hledal jsem otvory po špendlících.“

„Našel jsi nějaké?“

„Jen jeden. Je v průsečíku dvou linek. To by mohlo

být důležité a přivedlo mě to na myšlenku, že někdo za

použití kompasu nebo odpichovacího kružítka měřil

vzdálenosti od průsečíku na konec linek. Jedna končila

na pobřeží Kuby a druhá až u jižního výběžku Floridy,

blízko pobřeží Spojených států.“

„Co bylo v tom průsečíku?“ zeptal se Algy.

„Je to divné, ale nic. Alespoň na mapě není

zakresleno nic než moře. Nesmíme ovšem zapomenout,

že v tomhle moři jsou tisíce tak malých ostrůvků, že v

atlasu nemohou být vyznačeny. Takové se dají najít jen

na velice podrobné mapě. Podívejte se na námořní mapu

Bahamských ostrovů, jestli na ní něco najdete. Průsečík

je jenom kousek jižně od ostrova Andros. Ten je dost

velký a bude určitě na mapě.“

Algy vytáhl zásuvku velké skříně, v níž byly na

plocho uložené mapy a vzal z ní tu, o které byla řeč.

Orientoval se podle atlasu a nakonec prohlásil: „Opravdu

tam je ostrov. Jen taková tečička, ale má jméno. Je to Isla

Santina.“

„Dobrá. Když už jsme u toho, dotáhneme věc do

konce. Bertie, najdi Santinu v Plavebních směrnicích

admirality.“

Bertie chvíli listoval a pak se dal do čtení: „Isla

Santina je malý skalnatý ostrov v pásmu Bahamských

ostrovů, uprostřed cesty mezi Androsem a Kubou. Je to

kráter vyhaslé sopky. Průměr hlavní laguny není nikde

větší než jednu míli. Na severní straně je úzký průliv.

Nikde se nedá zakotvit. Hloubka je mezi dvěma až třemi

sty sáhů. Na ostrově chybí pitná voda, proto nemá stálé

obyvatele. Konec.“

„To také stačí,“ řekl Biggles. „To je vše, co pro tuhle

chvíli potřebujeme vědět. Víme, že o Santinu se zajímá

Brandt nebo někdo, kdo pro něj pracuje.“

„Může být místem, kde se skrývá Cordelia,“

napadlo Gingera.

„Je to možné, ačkoli si neumím představit muže jako

je Brandt, že by se zdržoval na skále bez vody uprostřed

pustého moře. Teď si prohlédneme kousky papíru, které

jsme sebrali. Zjistil jsi z nich něco, Gingere?“

„Tuze málo,“ prohlásil zrzek, který útržky

uspořádával. „Skoro všechno je napsáno španělsky. Snad

by nám mohly něco napovědět adresy, které jsem tam

objevil.“

Všichni se shromáždili kolem stolu pokrytého

útržky. Okraje vybledlého papíru byly ožehnuty a ty

nejspálenější části se již rozdrolily. Snadno se poznalo,

že jde o zbytky dopisů. Z některých zbývaly jen rohy, z

jiných pruh na okraji listu, takže z dlouhých vět obvykle

zůstávala jen dvě nebo tři slůvka. Biggles sáhl po po

dvou papírech ležících nahoře a začal číst, nejdřív

španělsky a potom text překládal. První byl rohový kus,

na kterém byla pouze adresa „Palacio de las Rosas,

Havana“, kterou nebylo třeba překládat. Následoval větší

pruh jednoho listu, na němž zbývalo toto:

„…de los artículos que fabrica

…el contenido

Ptas 1000.

…zboží, které vyrábí

…obsah

tisíc peset.“

Tak to Biggles přeložil a dodal: „To je za

současného kurzu asi šest liber, které někoho to zboží

stojí.“ Vzal do ruky další kus papíru.

„… tiene dos millas de largo …hay en los frondosos

árboles …něco je dvě míle dlouhé …a je lemováno

stromy,“ překládal.

Na následujícím kusu byla další adresa. Zněla:

„Hotel Castello, Tanger.“ Na tomto útržku byla čitelná

vždy pouze poslední slova v každé řádce. Byl to anglický

strojopis:

„…přejete si …může se setkat …žádejte o

…MacIrish.“

Na ostatních útržcích bylo už jen pár slov, která

sama o sobě nedávala smysl. Biggles neskrýval zklamání,

ale poznamenal, že je to lepší než nic. Nejpozoruhodnější

byla adresa v Tangeru a jméno nebo přezdívka

„MacIrish“.

„Klíč k celé záležitosti bude v Tangeru,“ domýšlel

se Biggles. „Brandt si tam něco zařizoval, nevíme ovšem

co. Protože to dělal písemně, jednal s někým, s kým

obchodoval již dříve. Tanger je mezinárodní přístav s

nezvyklým policejním systémem a má velice pochybnou

pověst. Je místem, kde se shromažďují ti nejmazanější

podvodníci. Najdou se mezi nimi pašeráci valut,

překupníci drog, pokoutní nákupčí diamantů, špioni a

podobná sebranka. Nedávno tam prý zavedli ostřejší

režim, takže se to mírně pročistilo. Přesto si tam i dnes

mnohý dobrodruh s malým rychlým člunem nadělá jmění

obchodem se zakázaným zbožím, se zbraněmi nebo

drogami. Člověku na útěku se může hodit, že získá

informace o obchodech chlapíka, jenž si říká MacIrish.

To, že pokládá za užitečné užívat jméno, které je zřejmě

přezdívkou, naznačuje, že jde o darebáka. Zajímalo by

mě, zda o něm něco vědí v Paříži. Francie má v Tangeru

své zájmy, leží přece vedle jejího bolestivého místa,

Alžíru. Marcel Brissac by dokonce mohl vědět, co se dá

koupit za tisíc peset. Algy sežeň ho telefonem. Jednou mi

vyprávěl, že větší část jejich potíží v Alžíru přichází

právě z Tangeru.“

Marcel Brissac, inspektor ředitelství francouzské

policie a Interpolu v Paříži se ozval brzy a Biggles

převzal sluchátko.

„Tady Biggles, Marceli. Bonjour. Je vais bien,

merci. Écoutez. Nečekaně se zajímám o Tanger. Slyšel jsi

někdy o člověku, který si říká MacIrish? Že ho znáš?

Skvělé… pokračuj, poslouchám… Ano! Tak takhle…?

To jsem právě chtěl vědět. Ano, když budu zas něco

potřebovat, zavolám. Au revoir!“

Biggles zavěsil, a když se otočil k ostatním, výraz

jeho tváře se změnil.

„Jsme doma,“ řekl zachmuřeně. „MacIrish je

přezdívka jednoho z nejprohnanějších pašeráků ve

Středomoří. Jeho hlavním zájmem jsou zbraně. Levné

střelné zbraně, vyřazené z různých evropských armád.

Kupuje je a prodává vzbouřencům v Africe i Asii. Má

svojí vlastní loď a za hotové dodá každému, co si přeje.

Policie ho sleduje již dlouhá léta, ale nikdy se jí

nepodařilo, něco mu přišít. Když mu začne půda hořet

pod nohama, zmizí v mezinárodní zóně v Tangeru.

Policejní systém je tam tak úžasný, že se k němu nikdo

nedostane. Mimochodem, Marcel mi sdělil, že během

nedávných nepokojů na Kypru dodával zbraně oběma

stranám, Řekům i Turkům.“

„Pěkný skunk, toho by se měli zbavit,“ zavrčel

Bertie. „Jaké je národnosti? Věděl to Marcel?“

„Ne. Domnívá se, že je napůl Španěl a napůl Arab,

ale on sám se prý vychloubá, že zdědil irskou krev.

Odtud to podivné jméno. Nedá se tvrdit, že by mě to, co

jsem od Marcela slyšel, nějak silně překvapilo. Čekal

jsem něco takového.“

„Ale jak to souvisí s Brandtem?“ zeptal se zrzek.

„Nač by chtěl zbraně?“

„Nezapomínej, že už začal jednu revoluci! Tedy

pokud nám mladý Francisco Tristano pověděl pravdu a já

osobně o jeho slovech vůbec nepochybuji. Tebe by

překvapilo, kdyby to Brandt zkusil znovu?“

„Ale proč by to dělal? Peněz má dost…“

„To jednak není jisté a potom, některým lidem

peníze nestačí!“ usmál se Biggles. „Něco co jsem viděl,

či spíše už neviděl, ve Warleigh Towers, mě přivedlo na

myšlenku, že Brandt právě k těmto lidem patří.“

„O čem to mluvíš?“ vyhrkl zrzek.

„Vzpomínáš si, co nám řekla paní Greenová? Na

Brandtově stole prý stála bysta Napoleona a jenom tu si

odnesl na loď!“

„A co má být?“

„Povím ti zajímavost. Vyprávěl mi to kdysi

znamenitý psycholog, muž znalý svého oboru. Napoleon

jako symbol bývá neklamnou známkou mimořádné

ctižádosti, která je tak silná, až se proměnila v nemoc, v

chorobu! Neptej se, proč je to zrovna Napoleon, ale je to

tak. Všímám si toho už dlouho. Až někdy uvidíš

fotografii průmyslového či novinářského magnáta,

slavného politika či státníka, nedívej se mu na tvář, ale

rozhlédni se po jeho pokoji. Dost často tam uvidíš sochu

či obraz Napoleona! Všímám si toho už dlouho a bývá to

tak. Pro chorobně ctižádostivé lidi je Napoleon něco jako

božstvo. Mohu vyprávět o muži, který zašel tak daleko,

že si změnil jméno, aby se mohl podepisovat písmenem

N, jako Napoleon! Na takové lidi si dávejte pozor,

protože jsou svým způsobem posedlí a všechno co jim

překáží, smetou z cesty. Stává se to smyslem jejich

života. Jistě chápete, k čemu směřuji. Napoleon na

Brandtově stole naznačuje, že jeho majitele postihla

stejná choroba. Miliony mu nestačí. Touží po moci a řekl

bych, že jde právě za ní. O to silněji, že po ní už jednou

sáhl a pohořel!“

„V Západní Indii?“

„Nebo ve Střední Americe. To staví celou věc do

jiného světla. Souhlasí to s tím, co již víme. Vzpomeňte

na mapy, které si Brandt koupil, a na potraviny pro

malou armádu. Pokud vyhledal pašeráka zbraní, je třeba

něco dodávat? Mohu se mýlit, ale jsem si téměř jist, že

když s tím něco neuděláme, pak zemře spousta pošetilců,

aby se Brandt mohl stát osvoboditelem a hrdinou. Jen

nebesa vědí, jakou může natropit spoušť.“

„A co s tím tedy uděláme, starouši?“ zeptal se

Bertie.

„Jdu za velitelem. Je docela možné, že na zastavení

spiknutí je už pozdě.“ Biggles sáhl po telefonu, ujistil se,

že Raymond má čas, a odešel za ním.

„Co vás trápí?“ přivítal ho generál.

„Brandtův případ.“

„Podařilo se vám s tím nějak pohnout?“

„Víc než jsem čekal. Jenomže způsob, jakým se to

vyvíjí, se mi nelíbí. Řekl jsem si, že bude lepší vás s tím

seznámit, než věc nabere příliš rychlé tempo.“

„Ale, ale. Znamená to, že víte, kam Brandt odplul?“

„To zatím ne, ale přibližný směr jeho plavby jsme

zjistili. S tím ovšem souvisí další věc. Přivedlo mě k vám

to, k čemu se asi Brandt chystá.“

„Co myslíte, že má za lubem?“

„Začít revoluci v Západní Indii nebo v některém

státě Střední Ameriky a za základnu použít jeden britský

ostrov.“

„Proboha, člověče!“ vytřeštil oči Raymond. „To

myslíte vážně?“

„Naprosto vážně.“

„Kdybyste měl pravdu, mohlo by to vážně zhoršit

naše vztahy ke Spojeným státům. Víte, jak jsou pro ně

důležité přístupy k pásmu Panamského průplavu?“

„Napadlo mě to. Kdyby vyšlo najevo, že základnou

nepřátelských operací je britské území, dívali by se na

nás jako na lasici ve svém kurníku.“

„Nechte si ta přirovnání,“ zavrčel Raymond. „Zatím

mě ani na chvíli nenapadlo, že Brandt myslí na něco

jiného, než na útěk před svými finančními závazky.

Mluvil jste o tom ještě s někým?“

„Mimo kancelář s nikým.“

„Mlčte tedy jako hrob, dokud nezískáme jistotu. A

teď mi raději povězte všechno, co víte.“

Biggles podal zprávu o všem, k čemu se postupně

dopracovali. „Takhle to vypadá, pane,“ ukončil hlášení.

„Brandt je dobrodruh, a pokud mám přesné informace,

tak se k dosažení svých cílů nezastaví ani před vraždou

ani před válkou. Na Kubě se již pokusil získat pro sebe

prezidentský úřad, ale pokus se nezdařil a přišel o svůj

tamní majetek. teď patrně doufá, že ho získá zpátky.

Když Cordelia odjížděla, měla na palubě barvu na změnu

nátěru a potraviny pro menší armádu. Veze i několik sad

podrobných map karibské oblasti. Brandt je ve styku s

jakýmsi člověkem z Tangeru, o kterém jsem se dověděl,

že je pašerákem zbraní. Nemusíme příliš namáhat vlastní

představivost, abychom uhodli, jaké s ním vede obchody.

S jachtou jako s dopravním prostředkem, s potravinami,

mapami a s lehkými pěchotními zbraněmi se Brandt

podle všeho chystá spustit veliký rozruch.“

„Ale k revoluci musí mít vzbouřence.“

„Předpokládám, že tuhle stránku věci zajišťuje

přímo na místě Brandtův bratr. Například někde v

Havaně, v Palacio de las Rosas. Ještě ani nevím, zda je

to hotel nebo soukromý dům.“

„To slyším moc nerad,“ zavrčel Raymond, vstal a

začal přecházet kanceláří. „Představa, že britský ostrov se

má změnit na odrazový můstek k útoku na spřátelenou

zemi je pobuřující. Za to bychom se nevyhnuli kritice.“

Zastavil se a pohlédl Bigglesovi přímo do tváře.

„Navrhněte další postup!“

„Počítám s výletem do Tangeru, kde se podívám na

chlápka, jenž si říká MacIrish. Druhá možnost by byla

zaletět rovnou na Santinu. Lepší by ovšem bylo, zkusit to

napřed v Tangeru.“

„Proč?“

„Abychom si ověřili, zda neštěkáme na nepravý

strom, co se týče toho, že Brandt byl ve styku s

MacIrishem. Je pravděpodobné, že se jednalo o zbraně,

ale je to jen dohad. Byl bych klidnější, kdybych to věděl

určitě. Pokud bych ale odletěl na ostrov Santina a našel

tam Cordelii buď takovou jaká byla nebo přemalovanou,

co bych mohl dělat? S jistotou, že má podpalubí plné

pušek, bych se mohl pustit do různých akcí, ale s pouhým

podezřením by to bylo riziko. Mohli by mě obvinit z

pirátství.“

„Myslíte si, že letadlo se hodí k prozkoumání

Santiny?“

„Neznám lepší první krok. Brandt si sotva všimne

přelétajícího letounu, zatímco připlutí korvety by ho

přimělo k rychlému útěku někam za hranice naší

pravomoci. Vždyť jsme ještě ani nedokázali, že Cordelia

doplula na ostrov Santina. Všechno ale ukazuje na to, že

je někde v Západní Indii, a kdyby se nám nepodařilo najít

ji na Santině, netrvalo by nám dlouho, abychom z letadla

obhlédli široké okolí a zjistili, kde se schovává.“

„Ano. To zní dobře, nechám to na vás. Dělejte jak

uznáte za vhodné, ale jednejte rychle. Brandt má dva

měsíce náskoku, takže čas bude rozhodujícím činitelem.

Bude určitě lepší, když začnete v Tangeru.“

„Dobrá. Poletím pravidelnou leteckou linkou. Budu

méně nápadný, než kdybych přiletěl vlastním letadlem. V

Tangeru bývá spousta zvědavců.“

„Nejsou tam bez důvodu. Jsou to slídilové, takže

budte opatrný. Mezinárodní pásmo je navíc známé tím,

že se v něm nevysvětlitelným způsobem ztrácejí lidé.“

„Dobrý nápad,“ usmál se Biggles. „Už jsem zmizel

mnohokrát, tak proč by se to nestalo znovu? Často si

opakuji staré přísloví, že tak dlouho se chodí se džbánem

pro vodu, až se ucho utrhne. Udělám ovšem všechno, co

bude v mých silách, abych zůstal ve hře, dokud

ctižádostivému panu Brandtovi nezatrhneme jeho

obchody. Souhlasím s vámi, že času není nazbyt. Tohle

je jedna ze chvilek, kdy bych chtěl být na dvou místech

současně. Ale počkejte. Proč ne?“

„Být na dvou místech najednou? V Tangeru a v

Západní Indii? To myslíte vážně?“

„Ne, ale pokud vám nebude vadit, že budeme

všichni pryč, mohli bychom použít gadfly1 a letět do

Gibraltaru. Kdybych tam letadlo nechal, použil bych přes

průliv do Tangeru veřejnou linku. Je to jen asi dvě míle.

Mělo by to výhodu, že až bych v Tangeru skončil,

nemusel bych zpátky do Anglie. Stroj bych měl k

dispozici v místě. Mohl bych letět přímo do Dakaru a

odtud přes Atlantik do Natalu v Brazílii. Odtud bych letěl

po hlavní trase na sever do Nassau na Bahamách. Je to

základna na britském území a na Santinu odtamtud není

nijak daleko.“

Generál pohlédl na velkou nástěnnou mapu světa.

„To se mi zdá být docela rozumný návrh. Ušetříte

spoustu času.“

„A kdybych se v Tangeru ztratil,“ znovu se zasmál

Biggles, „tři ostatní by mohli doletět rovnou na Santinu a

dokončit práci.“

1 Gadfly – typ letounu. Česky ovád nebo střeček.

„Neumím si představit, že by vaše trojice letěla bez

vás,“ řekl Raymond. „No, snad víte, co děláte.“

„Nechme to tak, pane. Jestli se s vámi sám nespojím,

bude vás stále informovat někdo z ostatních.“

„Tak to zařiďte!“

Biggles vstal, zamáčkl cigaretu a odešel.

KAPITOLA PÁTÁ

NA TENKÉM LEDĚ

O dvacet čtyři hodiny později Biggles s Bertiem

odpočívali v Tangeru nad šálkem dobré kávy na terase

hotelu Alcazar, který jim doporučil Marcel Brissac. Znal

to tam, neboť ho povinnosti často zavedly do Maroka.

Algy se zrzkem zůstali u policejního gadfly na letišti v

Gibraltaru. Tuhle vysokou skálu bylo vidět přes jiskřící

se modrou vodu úzkého průlivu.

Biggles zprvu zamýšlel zajet do Tangeru sám, neboť

tušil, že výlet bude vyžadovat nesmírně citlivé jednání.

Teprve po dlouhém přemlouvání přikývl Bertiemu, aby

mu pomohl, kdyby se dostal do úzkých. Dobře totiž

věděl, jak to v téhle kdysi obávané maurské pevnosti

chodí. Vždycky tu žila podivná směsice lidí všech barev

a vyznání a ti z nich, kteří měli důvody držet se v temnu,

pohlíželi na každého zvědavce s nedůvěrou, ne-li

nenávistí. Jenže jak jinak mohl Biggles získat informace,

než vyptáváním? Pouze málo míst v Africe se mohlo

chlubit takovou pestrostí a různorodostí obyvatel.

Arabové, orientálci a černoši se zde běžně stýkali s

pnslušníky téměř všech evropských zemí a všichni se

řídili zdejšími zákony. Jeden z nich třeba říkal, že jak si

člověk vydělá na živobytí, je jen jeho věc, což uznával

každý turista se zdravým rozumem.

Tanger soustřeďuje téměř veškerý obchodní život v

Maroku. Zemi sice vládne sultán, ale ten se ve

skutečnosti stará pouze o domácí záležitosti. Jedinečné je

zdejší mezinárodní pásmo, kontrolované policií několika

národností. Protože většina ulic je pro auta moc úzká,

zboží zde dopravují na svých hřbetech osli. Na velkém

súku, neboli na tržišti je konečná saharských karavan.

Vládne tu úžasná pestrost, jiné školy mají muslimové,

jiné křesťané. Máme-li však být spravedliví, město je

takové, jak si je turista udělá. Kdo se spokojí s

prohlídkou památek a stará se jen sám o sebe, nemusí se

obávat ničeho, snad kromě všudypřítomných žebráků,

samozvaných průvodců a prodavačů brakového zboží.

Všichni se ho snaží obrat. Stejně to ale vypadá téměř ve

všech středomořských přístavech.

Biggles tohle samozřejmě věděl. Nepovažoval za

pravděpodobné, že by je někdo obtěžoval, dokud s

Bertiem zůstanou tím, čím se tu jevili, totiž náhodnými

turisty. Kdyby se však začal vyptávat na věci týkající se

podsvětí, zločinců, pašeráků a špionů, kteří měli v

mezinárodním pásmu základnu, stali by se brzy

podezřelými. Potíž byla v tom, vědět jak začít. Kde má

začít, to Biggles věděl. Jméno hotelu si dávno přečetl na

připáleném papíře vyhrabaném z popela Brandtova

ohniště. Neměl sice tušení, kde hotel najít, ale začít

musel právě tam.

„Tak se do toho dáme,“ řekl Bertiemu, který dopíjel

svou kávu. „Nemá cenu to odkládat. V případě jako je

tenhle, bude nejlepší chytit býka rovnou za rohy!“

„Jemináčku, starouši, kdepak máš toho býka?“

„V hotelu Castello, nechápeš?“ zasmál se Biggles.

„Chápu, ale nejsem o nic moudřejší. Raději se

zvedneme a jdeme to omrknout. Máš představu, co je to

za podnik?“

„Ani tu nejmenší. Mezi hotely uvedenými v

průvodci chybí.“

Biggles kývl na číšníka, který je obsluhoval. Dle

fezu na hlavě to mohl být Turek. „Kde najdu hotel

Castello?“ řekl francouzsky.

Mužovy tmavé oči po několik vteřin hleděly do jeho

tváře, než zazněla odpověď: Je to blízko kasby.“

„V domorodé čtvrti?“

„Vedle staré pevnosti.“

„Můžete nám ušetřit čas a najít spolehlivého

průvodce, který by nás tam dovedl?“

„Jak si přejete,“ řekl muž a vzápětí ho viděli, jak

rozmlouvá s recepčním, uhlazeným chlapíkem se snědou

pletí, jehož původ by se obtížně odhadoval. Hovor

netrval dlouho a recepční k nim vyrazil s netečným

výrazem ve tváři. „Hledáte hotel Castello?“ uklonil se.

„Správně.“

„Nezmýlili jste se v názvu?“ prohlásil tiše.

„Ne. Pročpak?“

„To není vhodné místo pro cizince.“

„S tím se netrapte,“ mávl rukou Biggles. „Máme tam

jednání.“

„Ach ano… rozumím. Najdu vám průvodce. Než

odejdete, zaplaťte účet, prosím.“

„Proč?“ pozvedl obočí Biggles. „Nač ten spěch?“

„Třeba se nevrátíte.“

Biggles vytáhl náprsní tašku a podal mu bankovku:

„Dobrá. Tady je záloha.“

Recepční ji vzal, znovu se uklonil a odešel.

„Drzý chlap,“ zavrčel Bertie.

„Asi ví, jak to chodí. Rozhodně nás nenechal na

pochybách, co soudí o hotelu Castello.“

Chvíli to trvalo, než se recepční vrátil. Vedl s sebou

Araba s tváří zďobanou od neštovic, s rukama jako

klepeta obřího humra a s výrazem, který se snažil být

přátelský, ale asi by vyděsil většinu lidí se slabšími

nervy.

Arab se hluboce uklonil. „Já dobrá muž,“ vychloubal

se. „Ukážu cestu moc rychle.“

„Veďte nás,“ přátelsky se na něj usmál Biggles.

Vyšli s průvodcem v čele. Ten se vrhl do záplavy

lidí a drsně si mezi nimi razil cestu. Ve skutečnosti mu

nic jiného nezbývalo, neboť již první jeho kroky je

dovedly na bazar s úzkými hlučnými uličkami, ucpanými

stánky a naloženými osly, kde se nabízelo na prodej

všechno, co si člověk mohl i nemohl představit.

Prodavači a zákazníci, kteří s nimi smlouvali, se

překřikovali a ječeli, hlasy lidí a hýkání oslů splývalo v

ohlušující ryk.

Probíjeli si cestu tím hlukem ohrožujícím zdravé

vnímání asi čtvrt hodiny, když se průvodce zastavil u

krámku, v jehož dveřích stál se zářivým úsměvem tělnatý

člověk v oděvu tak okázalém, jako by právě vystoupil z

orientální pohádky o Aladinovi. Přes žlutou zástěru měl

červenou vestu lemovanou zlatem. Objemné modré

kalhoty byly u kotníků podvázány nad šarlatově rudými

marockými trepkami. Na mužově hlavě trůnil fez,

nasazený furiantsky na stranu a na uších se mu houpaly

velké zlaté kruhy. Od horního rtu mu splýval ke koutkům

úst upravený černý knír. Přes paži měl přehozen malý

koberec. Když pak promluvil, uslyšeli živý a ostře

pronikavý hlas, jaký zní téměř všude na Středním

východě, když domorodci hovoří anglicky.

„Proč jste nás sem zavedl?“ řekl úsečně Biggles a

pohlédl na průvodce.

Arab zvedl obě ruce dlaněmi vzhůru. „Můj přítel

prodává velice pěkná koberec.“

„Nechci koberec a vy víte, kam máme namířeno.

Veďte nás dál.“

Muž z pohádky se usmál. „Pojďte na chvíli dovnitř,

pánové,“ zval hosty milým hlasem. „Není dobré mluvit

na ulici.“

Biggles mrkl na něj a pak na Bertieho. „Nevím, jaká

to je hra,“ řekl, „ale zdá se, že nejde jen o koberce.

Uvidíme.“ Následovali chlapíka dovnitř, do malé

místnosti plné koberců. Visely všude.

„Tak co to všechno znamená?“ zeptal se Biggles.

„Slyšel jste, že koberec nesháním.“

„Ano, slyšel. Vy hledáte hotel Castello?“

„Kdo vám to pověděl?“ zamračil se Biggles.

„Můj přítel, který vás sem přivedl.“

„Proč vám to říkal? Proč se zajímáte o to, kam

jdeme?“

„Když vás můj přítel přivedl, jenom poslechl

příkazu ředitele vašeho hotelu.“

„Ta jeho drzost je velkolepá,“ řekl žasnoucí Biggles.

„Co mu k čertu záleží na tom, kam jdeme?“

„Záleží mu na vaší bezpečnosti.“

„A co s tím máte společného vy?“

„Řekněme, že mi na ní záleží také.“

„Tomu mám věřit? Vždyť o mě nic nevíte!“

„Vím toho dost.“

„Co tím myslíte?“

„Máte přátele v Paříži, kteří požádali ředitele hotelu

Alcazar, aby na vás dal pozor. Tady se můžete lehce

dostat do potíží.“

„Rozumím,“ kývl Biggles, ale stále se tvářil

nedůvěřivě. „Kdyby to dejme tomu byla pravda, proč nás

ředitel poslal právě k vám?“

„Nejspíš proto, aby vás ušetřil těžkostí. Třeba mohu

odpovědět na otázku, která vás přivedla do Tangeru.“

„Znáte ji?“

„Neznám. Ale vím o mnoha věcech. Vědět je moje

práce. Mohu vám například povědět, že je snadnější se do

hotelu Castello dostat, než z něj odejít.“

Biggles váhal. Do Tangeru přijel rozhodnut nikomu

nedůvěřovat. Jak se mohl svěřit muži z pohádky, který

zaručeně nebyl prodavačem koberců? Nepochybně byl

agentem nebo špionem, ale pro jakou stranu pracoval?

Stál na straně zákona, nebo na té druhé? Ať to však bylo

jakkoli, jedna věc již byla jasná. Přestože byli v Tangeru

jen pár hodin, jejich příjezd neunikl čísi pozornosti. Kdo

byli ti přátelé v Paříži, kteří požádali ředitele hotelu

Alcazar, aby na ně dával pozor? Byl to Marcel Brissac,

jeho kolega z velitelství pařížské policie? To by mohla

být správná odpověď, protože právě Marcel mu doporučil

hotel Alcazar. Měl tam snad nějaké agenty? Téměř jistě

ano. Biggles se rozhodl využít příležitosti. Stejně se

musel někde chopit příležitosti a krámek s koberci

nebude tak nebezpečný jako další místa, na která ještě

mohou zabloudit. Pomalu a zřetelně prohlásil: „Přijel

jsem do Tangeru, abych navázal kontakt s mužem, který

si říká MacIrish. Víte o něm?“

„Většina lidí, kteří tu žijí, ví o kapitánu MacIrishovi,

avšak pochybuji, že ho někdo viděl na vlastní oči.

Vyprávějí se o něm celé pověsti, ale on se na veřejnosti

objeví jen vzácně. Šel jste do hotelu Castello s úmyslem

setkat se s ním?“

„Ano.“

„Tam ho nenajdete.“

„Proč ne?“

„Jeho škuner Queen Pat odplul více než před

měsícem a ten bez něho nikdy neodpluje. Hotel Castello

používá jako vhodnou adresu pro došlé dopisy.“

„Co ještě o něm víte?“

„Je jedním z lidí, kteří si vydělávají na živobytí tím,

že se pohybují na hranici zákona. Queen Pat je známá v

každém přístavu od Bosporu k Azorám. Jejího majitele

hledá policie všech zemí, jež omývá Středozemní moře.

Dost často se stane, že ho chytí, ale když dojde k

průkaznímu řízení, musí ho propustit, neboť mu

nemohou nic dokázat. Je známý jako jeden z

nejúspěšnějších pašeráků, kteří se postavili proti zákonu.

Vždycky když jeho škuner zastavili, a to se někdy stalo i

na širém moři, nikdy nenašli na palubě žádný náklad.“

„Kapitán MacIrish je na ně moc mazaný?“

„Tak nějak.“

„Specializuje se zvlášť na nějaký druh zboží?“

„Ne. Mluví se snad o každém zboží, které podléhá

clu.“

„Střelné zbraně?“

„Ano. Říká se to, ale nikdo nic nedokázal.“

„Nevíte, kam teď odjel?“

„Nikdo nikdy neví, kam odjel.“

„Mohli by to vědět v hotelu Castello.“

„Silně pochybuji. Ale i kdyby to věděli, neřeknou

vám to. Bylo by velmi nebezpečné klást takové otázky.“

„Jaký podnik je Castello?“

„Je to špinavá díra, kterou provozuje jeden Arab pro

Araby.“

„Evropana tam nenajdete?“

„O tom jsem nikdy neslyšel.“

„Rozumím. Když už jsme se dostali tak daleko,

mohl bych zajít do díry Castello a nechat tam vzkaz pro

kapitána MacIrishe.“

„To záleží na vás, pane. Řekl jsem vám, co vím.“

„Děkuji vám.“ Biggles se otočil k průvodci.

„Půjdeme do hotelu Castello.“

Když znovu vyšli na ulici, pošeptal Bertie

Bigglesovi: „To bude nějaký podraz, starouši, nezdá se

ti?“

„Nevím. Obchodník s koberci může být pravý, nebo

by to mohl být špicl, který pracuje pro MacIrishe nebo

pro někoho jiného v hotelu Castello. Jedna věc je hodně

nápadná. Lidé si nás začali všímat od chvíle, kdy jsem

řekl číšníkovi v hotelu Alcazar, že se zajímáme o

Castello. Je zcela jasné, že jsme v nebezpečí, ale když už

jsme s tím začali, dotáhneme to do konce.“

Průvodce se zastavil u závěsu, omezujícího vstup do

domu v úzké ulici. Tvořila ho hustá síť dlouhých šňůrek

korálů. Podle množství vývěsních štítů s arabskými

názvy bylo zřejmé, že zašli hluboko do domorodé čtvrti.

Tomu odpovídali také lidé, kteří procházeli kolem nich.

Muži zahaleni do plášťů vypadali jako duchové, žen zde

bylo málo a ze závojů jim nevyčnívala ani špičku nosu.

Biggles zaplatil průvodci a řekl mu, že nemusí čekat.

Bertie pohlédl na Bigglese. „Půjdeme dovnitř?“

„Jistě. Máme k tomu dobrý důvod. Chceme koupit

zbraně. Teď mě nejvíc zajímá, zda Brandt koupil od

MacIrishe zbraně a kolik jich bylo. Raději mě nech

mluvit.“

Korálky zachřestily, když je Biggles rozhrnul a

vstoupil do místnosti, jež byla v porovnání se slunečním

světlem venku velice temná. Vzduch čpěl zvláštními

arabskými voňavkami. Po chvíli, když jejich oči přivykly

šeru, podařilo se jim rozeznat muže, sedícího na pohovce,

který na ně hleděl přes noviny. V šeru si toho asi moc

nepřečetl. Když si všiml, že ho pozorují, vstal a šel k

nim.

„Mluvíte anglicky?“ oslovil ho Biggles.

„Ne moc dobře. Francouzsky líp. Přejete si něco?“

„Ano,“ řekl Biggles, aniž by něco předstíral.

„Doufám, že se tu setkám s kapitánem MacIrishem.“

„MacIrish? Kdo je to?“

„Vy to víte a já taky. Je tady? Chtěl bych si s ním

domluvit obchod.“

„Není tady.“

Biggles zahlédl koutkem oka dva Araby, kteří

vklouzli dovnitř a postavili se mezi ně a východ. „Nevíte,

kdy se kapitán vrátí?“

„Ne.“

„Potom se pro to co potřebuji, musím obrátit jinam.“

„Co potřebovat?“

„Zbraně. Pušky a střelivo.“

„Proč myslet, my zde mít pušky?“

„Jeden můj přítel v Anglii mi poradil, abych se

obrátil na kapitána MacIrishe.“

„Jaké jméno ten člověk?“

Biggles zaváhal. Nejraději by nikoho nejmenoval,

ale bylo mu jasné, že pro své tvrzení musí podat důkaz.

Nepodložené tvrzení by bylo nebezpečné. „Pan Brandt,“

řekl.

„Neznat muže, co jmenuje Brandt.“

Bigglese to překvapilo. Použil Brandt falešné jméno

nebo za něj obchod vyřizoval někdo z jeho lidí? Třeba

Vaucher, jeho spolehlivý tajemník?

„Pan Brandt má tajemníka jménem Vaucher,“

prohlásil.

Zřejmě zasáhl do černého, protože chlapík zbystřil

pozornost a zeptal se: „Kolik pušek potřebovat?“

„Sto kusů. Cena je myslím tisíc peset za pušku.“

„Ne za sto. Za dvě sta. Za sto víc.“

„Než dojednáme cenu, chci vidět vzorek. Ale o tom

si promluvím s kapitánem MacIrishem.“ Biggles se

obrátil k odchodu.

„Ukážu jakou pušku my prodat.“

„Kdy?“

„Teď.“ Pak chlapík promluvil arabsky, jeden z mužů

odešel a ve chvíli byl zpátky s jezdeckou karabinou. Byl

to zastaralý belgický vzor. Biggles ji s odbornou

zručností přezkoušel. „Je dostatek nábojů?“ zeptal se.

„Náboje dost.“

Biggles zbraň vrátil. „Není to zrovna levné, ale cenu

projednám s kapitánem MacIrishem. Povězte mi ještě,

jak dlouho potrvá, než dostanu pušky, pokud se

dohodneme na ceně?“

„Dva týdny.“

„Dobrá. Setkám se s kapitánem MacIrishem, až se

vrátí.“

„Jaké jméno ohlásím?“

„Zatím žádná jména. Já se dozvím, kdy se kapitán

vrátí.“

„Jak vy vědět?“

„To nechte na mně. Ještě se uvidíme. Au revoir.“

Bertieho značně udivilo, že je bez otázek a

zdržování nechali odejít. Při odchodu to zašeptal

Bigglesovi.

„Odhaduji, že se to dá vysvětlit tím, že jsme je

překvapili a jednali rychle,“ zasyčel Biggles. „Neměli čas

se na nás vyptat. Můžeš se ale vsadit, že to už dělají.

Nespustí nás z očí. Chlápek, s nímž jsem tam mluvil,

není Arab. Bude to asi míšenec. Myslím, že ho tam

MacIrish nechává, aby se v době jeho nepřítomnosti

staral o obchody. Koneckonců někdo musí jednat se

zákazníky, pokud majitel nechce zavřít krám. Konečně

máme informaci, kterou jsme sháněli. Proběhlo to tak, že

Brandt sem vyslal Vauchera a ten v zastoupení Brandta

koupil dvě stě belgických karabin, které vyřadila armáda,

kus zhruba za šest liber. Nemají větší cenu než libru za

kus, ale do ceny je započtena doprava a riziko ztrát,

kdyby je někde na hranicích zadrželi celníci. MacIrish

není sám, kdo dodává zbraně nezodpovědným lotrům a

umožňuje všemožné vzpoury a povstání. Řekl bych, že

pušky, které Brandt koupil, nyní cestují do karibské

oblasti. Čím dříve se vrátíme do Gibraltaru tím lépe.“

„Jak si představuješ, že MacIrish získává svoje

pušky? Žádný pořádný přístavní úřad je nenechá projít.“

„Málokterý úřad odolá korupci. MacIrish bude mít

pravděpodobně v Evropě agenta, který nakupuje zbraně.

Za úplatek se dá zařídit, aby je naložili na nákladní lod,

která se někde na širém moři setká s Queen Pata. ta je

převezme. Je jedno, jak to dělají, to nebudeme řešit. teď

si vyzvedneme věci v hotelu a pomažeme zpátky do

Evropy. Upřímně řečeno, nevěřil bych ani jednomu z lidí,

se kterými jsme dnes mluvili. Prodají cokoli nebo

kohokoli tomu, kdo zaplatí nejvíc.“

Když dorazili do hotelu, Biggles si vyzvedl z police

klíč. Zřízenec jim věnoval lhostejný pohled. Odešli do

svého pokoje v prvním patře a začali balit. Biggles

položil pyžama a taštičku na postel, odemkl svůj lehký

cestovní kufr a zvedl víko. Najednou se zarazil a zíral na

jeho obsah. Obrátil se k Bertiemu, dotkl se jeho paže a

zvedl prst k ústům. Potom šel ke dveřím do koupelny a

trhnutím je otevřel. Podíval se dovnitř a vrátil se do

ložnice.

„Co se děje, starouši?“ zeptal se Bertie.

„Někdo se mi hrabal v kufru,“ zavrčel znechuceně

Biggles.

KAPITOLA ŠESTÁ

ÚTĚK Z TANGERU

Nastalo krátké ticho.

„Víš to jistě?“ zeptal se Bertie tiše.

„Docela jistě. Vždycky si pamatuji, v jakém stavu

nechávám své věci. Mám to už ve zvyku.“

„Nezamkl jsi kufr?“

„Zamkl. Někomu to ale nezabránilo, aby ho

otevřel.“

„Ztratilo se něco?“

„Ne. V kufru nebylo nic, co by stálo za loupež,

přesněji řečeno nic, co by mělo cenu pro někoho jiného

než pro mne.“

„Pak se nestala žádná škoda.“

„Větší se už stát nemohla.“

„Tomu nerozumím.“

„Zastrčil jsem svůj pas a karnet Interpolu do záhybů

rezervní košile. Někdo s nimi hýbal, takže si je určitě

prohlédl.“

„Proč jsi je tu nechával?“ ušklíbl se Bertie.

„A proč ne? Kufr jsem zamkl. Dveře byly zamčené.

Nechtěl jsem je mít nacpané v kapsách a zdálo se mi

bezpečnější nechat je na pokoji, než je mít u sebe. Šli

jsme do hotelu Castello. Nezdálo se mi vhodné nosit s

sebou tak zrádnou věc. Kdyby nás tam prohledali a přišli

na to, že jsme policisté, nedostali bychom se odtamtud se

zdravou kůží. Vraždy se tu provádějí skoro jako na

běžícím pásu.“ Biggles pokrčil rameny. „No, už se stalo.

Musíme to brát, jak to je. Jistě nás podezírali, protože mi

otevřeli kufr a ten kdo to udělal, už ví, kdo jsme.“

„Ten otravný chlápek v recepci o tom bude něco

vědět, asi to je nějaký agent.“

„Tohle můžeš říct v Tangeru o každém, kdo zastává

jeho místo. Za důležité informace se platí a mnozí lidé si

tím přivydělávají. Nejenom tady, ale i jinde v Evropě.

Nemá smysl hovořit s někým ze zdejších zaměstnanců.

Nic bychom z nich nedostali. Bude lépe se chovat, jako

bychom nevěděli, že nám prohledávali věci. Stále máme

dost času na únik, než přijde na návštěvu pár

MacIrishových lidí s nabroušenými noži v rukou.“

„Proč zrovna MacIrish?“

„Protože jsme se vyptávali na něho a na jeho ústředí

v hotelu Castello. Pochopí význam našich otázek z

dnešního rána. Víme už příliš mnoho.“

Bertie si čistil monokl. „To je pravda – absolutní

pravda. Jak z toho ven?“

„Počkej chvilku.“ Biggles šel ke dveřím, maličko je

pootevřel, vyhlédl, zase je zavřel a zamkl. „Na každém

konci chodby postává jeden chlap, už se asi dali do

práce,“ zašeptal. „Uvnitř hotelu se snad ničeho neodváží,

ale jakmile odejdeme hlavním vchodem, budou nám

rázem v patách.“

Bertie se zatvářil nerozhodně. „To si opravdu

myslíš, že by nás mohli oddělat?“

„Když toho tolik víme, vůbec bych o tom

nepochyboval. Všechny větší zločinecké organizace

pracují se strachem jako se zbraní. Poctiví lidé vědí, že

darebáci vraždí a ze strachu z následků se bojí promluvit.

To platí všude.“

Biggles přikročil k vysokému francouzskému oknu,

které vedlo na malý balkon. Pod ním byla ulice. „Tudy to

nejde. Všude kolem je moc lidí. Považovali by nás za

zloděje a spustili by povyk,“ řekl. „Podíváme se do

koupelny.“

Přešli na druhou stranu a vyhlédli dolů. Okno vedlo

na zadní stranu hotelu. Podle kuchyňských výparů, které

stoupaly vzhůru, bylo lehké uhodnout, co leží dole. Asi

dvanáct stop pod sebou viděli malý dvorek, na kterém

stály popelnice, stohy krabic a kde se povalovaly prázdné

lahve a odpad z kuchyně. Nikdo tam nebyl. Průchod v

protější zdi umožňoval přístup do postranní ulice, ze

které zazníval hluk a ruch z tržiště.

„Tohle vypadá dobře,“ sykl Biggles. „Jestli se odsud

dostaneme, půjdeme do nějakého servisu a seženeme

vůz, který nás odveze na letiště. Zkusíme si najmout

letoun, kterým odletíme na Gibraltar. Kdyby nám to

nevyšlo, použili bychom pravidelnou leteckou linku, bez

ohledu na to kam poletí. Do Gibraltaru bychom se vrátili

až později.“

Zazvonil telefon a Biggles pozvedl obočí. Sáhl po

staromódním sluchátku zavěšeném na stěně. „Ano. Kdo

je to?“

Ozval se hlas recepčního. „Je tu nějaký pán, který by

vás chtěl navštívit, pane.“

Jak se jmenuje?“

„Říká, že je policista z policejního ředitelství.“

„Teď zrovna nemohu nikoho přijmout, právě se

koupu. Nemůže mi to povědět telefonem?“

„Říká, že jde o osobní záležitost, pane.“

„Takže mě musí na několik minut omluvit. Jenom se

obléknu. Ozvu se vám hned, jak budu připraven.“

„Ano, pane.“ Biggles zavěsil.

„Slyšels to?“ zeptal se Bertieho.

„Každé slovo.“

„Co tomu říkáš? Určitě jsem získal trochu času.“

„A co když to opravdu byla policie?“

„Jaká policie?“

„Třeba nás volá z Paříže Marcel.“

„Nevěřím,“ zavrtěl hlavou Biggles. „Kdyby s námi

chtěl mluvit Marcel, volal by přímo. Ví přece, že jsme

tady, tenhle hotel nám doporučil osobně. Nevidím důvod,

aby žádal místní policii o zprostředkování hovoru, když

může zavolat rovnou recepci hotelu. To mi připadá

podezřelé. Někdo se chce jen ujistit, zda jsme ještě tady.“

„Může to být místní policie a Marcela se to třeba

vůbec netýká. Když má hotel Castello tak zlověstnou

pověst, možná se podivili, co jsme tam dělali.“

„Může být, ale já bych se raději vyhnul i místní

policii. Nevzešlo by z toho nic dobrého. Otázky by nám

mohly způsobit jenom nepříjemnosti. Mohli by nás

dokonce i zavřít. Ne. Máme informaci, pro kterou jsme

sem přijeli a nemá smysl prodlužovat riziko. Pro mě je

teď nejdůležitější vypadnout odsud na Gibraltar. Čím

déle tu zůstaneme, tím to bude pro nás horší.“

„Dobrá, starouši. Nechám to na tobě.“

„Musíme sebou hodit. Hlavním vchodem by to

nešlo, takže se…“ Biggles se odmlčel, protože ode dveří

se ozvalo slabé zaskřípání. Pohlédli tam a viděli, jak se

klika pomalu pohybuje. Potom dveře zavrzaly, jako by na

ně někdo zatlačil zvenku.

Biggles zachytil Bertieho pohled a pokynul mu

prstem. „Začínají být netrpěliví a dotěrní,“ řekl tiše.

Jdeme.“

Šli k oknu v koupelně.

„Není to trochu vysoko?“ vzdychl Bertie, když se

podíval dolů. „Teď není zrovna ta pravá chvíle na

zlomení nohy nebo na nějakou podobnou pitomost.“

Biggles se vrátil a stáhl z jedné postele prostěradlo.

„Tohle nám usnadní sestup,“ prohodil, přivázal jeden

konec na madlo pro ručník v koupelně a druhý vyhodil z

okna. „Slez dolů. Hodím ti věci a lezu za tebou.“

Bertie přehodil nohu přes parapet a hbitě ručkoval

po laně z prostěradla na dvorek. Když byl dole, Biggles

mu hodil zavazadla, sešplhal za ním dolů a společně

vyběhli k průchodu.

Byli právě u něj, když z ulice vběhl na dvůr

mohutný Arab tak rychle, že se s ním skoro srazili.

Vykřikl a rozpřáhl dlouhé paže se záměrem nepustit je

ven. Bertie odhodil kufry, rozpomněl se na své mladistvé

boxerské zkušenosti a uštědřil mu tak pěkný hák pod

bradu, až se otřesený muž zřítil mezi popelnice. Nelíbilo

se mu tam, vyskočil na nohy a v ruce držel dýku. S tím

zase nesouhlasil Bertie. Chytl těžké víko popelnice, užil

ho proti útoku jako štít, pak se rozmáchl a tvrdě jím

udeřil Araba do hlavy. Kov zazvonil a chlapík odvrávoral

dozadu, až narazil do sloupce prázdných krabic, které se

na něj zřítily a na čas ho pohřbily.

„Poběž, gladiátore!“ vykřikl Biggles a vyrazil.

Nechali Araba pod hromadou a vyřítili se ze dvora

na ulici. Tam zjistili, že je přeplněná stánky s ovocem a

zeleninou a všude že se tísní davy. Když ale procházeli

středem tržiště na druhý konec, nikdo si jich ani nevšiml.

Klidně tak dorazili k široké a rušné ulicí s živým

provozem. Spěchali dál, ale museli urazit pěkný kus

cesty, než nalezli hledaný automobilový servis. Jeho

vedoucí byl zřejmě Francouz. Pozdravil je svou

mateřštinou a zeptal se, co pro ně může udělat.

Biggles chtěl vědět, zda má k dispozici vůz, který by

je zavezl na letiště, protože spěchá, aby stihl letadlo.

Ulevilo se mu, když ho vlídný majitel ujistil, že

všechno půjde hladce a zmizel, aby to zařídil.

Zatímco čekali, Biggles sledoval, co se děje na ulici.

„Myslím, že za námi nikdo nešel,“ řekl. „Tržiště bylo

přímo skvělým místem k setřesení případného slídila.“

Za několik minut stál vůz u chodníku a řidič vyrazil.

Jel potom s autem hazardním stylem domorodců, což tu

nebylo nic neobvyklého. Biggles i Bertie dávno věděli,

jak drsně domorodí řidiči zacházejí s auty a že si téměř

nevšímají dopravních značek. Také ale věděli, že je

provází podivuhodné štěstí a že se cestující obvykle

dostane k cíli se zdravou kůží. Bylo tomu tak i tentokrát a

řidič dostal nejen odměnu ale i zpropitné, které mu

rozzářilo zrak.

První na koho na letišti narazili, byli dva policisté a

Biggles k nim vyrazil, aby je požádal o pomoc. Řekl, že

mu velice záleží na tom, aby byli co nejdříve v

Gibraltaru. Ušetřil si vysvětlování tím, že jim zamával

před nosem průkazem Interpolu. Mělo to skvělé účinky.

Muži zákona překypovali snahou a téměř Bigglese

dohnali ke kanceláři francouzské společnosti, jež

pronajímala letadla. Vše se vyřídilo tak rychle, že malý

letoun přistál na dráze v Gibraltaru za necelou hodinu.

Biggles se podíval zpět přes vodu na africké břehy a

prohlásil: „Jsme z toho venku, lorde. Myslím, že jsme

zmizeli právě včas.“ Když pak šli ke gadfly, dodal: „Teď

zbývá najít Cordelii a to nám dá víc práce.“

„Kdy vyletíme?“

„Doufám, že hned zítra. Ohlásím se Raymondovi a

řeknu mu, že podezření je potvrzeno. Bude vědět, jak to

myslím. Následujícím dopisem mu sdělím podrobnosti.

Leteckou poštou ho dostane za pár dní. Teď ovšem

vyhledáme Algyho a Gingera a povíme jim, že bychom

strašně rádi něco snědli.“

KAPITOLA SEDMÁ

ISLA SANTINA

Organizační útvar, známý jako Mezinárodní

policejní výbor (ve zkratce Interpol), znamená víc než jen

propojení policejních sborů členských zemí a to, že si

vzájemně předávají informace. Interpol totiž usnadňuje

pohyb vyšetřujícím policistům při jejich přesunech mezi

jednotlivými státy. Leteckým policistům dokonce

zajišťuje doplňování pohonných hmot a obsluhu na

letištích. Hlavní význam má však urychlení řízení, jímž

musí projít běžní cestující při každém překročení hranic.

Týká se to hlavně celního odbavení a povolení vstupu do

země.

Bez přispění Interpolu by se Biggles a jeho piloti

nemohli pohybovat světem tak snadno. Za běžných

okolností si úřady každého státu prověřují cestující při

každé návštěvě země a totéž opakují při jeho odjezdu.

Policie se tak z údajů o přechodu hranic dozví, jací

cizinci jsou k libovolnému datu v jejich zemi. Všude tam,

kde cestující přespává, musí předložit pas a zapsat se do

hotelových záznamů, takže policie může vždy získat

informace. Snad se to zdá být složité, ale systém se dobře

osvědčuje jak v zájmu cestujících dbalých zákona, tak i v

zájmu dotyčných zemí.

Tyhle předpisy se zmírňují pouze vůči hrstce lidí,

které by zdržovaly v práci, což jsou hlavně policisté.

Také Biggles patřil k těmhle privilegovaným osobám a

naše poznámka má vysvětlit, jak mohl podnikat lety,

které by se soukromému majiteli letadla časově velice

protáhly. Musel by také platit letištní poplatky, kdykoli

by se jeho stroj dotkl koly země, a k tomu navíc

vyplňovat

spousty

formulářů.

Zkrátka,

cestování

soukromým letadlem není tak snadné, jak si někdo myslí

a bez zvláštních dokladů, jež měl Biggles vždy u sebe, by

jeho cesta z Gibraltaru do Karibiku zabrala mnohem více

času.

Gadfly přeletěl Atlantik z Dakaru v západní Africe

do Natalu v Brazílii, odtud zamířil k severu podél pobřeží

a po přenocování na Trinidadu a potom na Jamajce,

přistál pátého dne cesty na letišti v Nassau na Bahamách.

První den tam věnovali nezbytnému odpočinku,

další na důkladnou kontrolu letounu a potom už byli

připraveni k úkolu vypátrat, kde kotví Cordelia, pokud

tam jachta skutečně byla. Je pochopitelné, že původní

záměr objevit zmizelého milionáře se stal druhořadým. Z

toho, co Biggles zjistil, vyplývalo, že Brandt patrně

plánuje vyvolání revoluce a to bylo mnohem důležitější,

zvláště když byl pádný důvod k domněnce, že základnou

pro ni má být britský ostrov. Politické důsledky takové

akce mohly být skutečně dalekosáhlé.

Posádka gadfly měla značnou výhodu. Z velké části

dobře znali mořskou i pevninskou oblast, nad kterou měli

létat, protože před dvěma roky tu strávili nějaký čas při

podobném pátrání. Tehdy měli příležitost prozkoumat

několik větších ostrovů, zejména Andros a oba ostrovy

Inaguas, kde vícekrát přistáli se starým obojživelným

letounem otter. 2

Tentokrát zvolili za základnu Nassau, hlavní město

Bahamských ostrovů, ležící na ostrově New Providence.

Výhodu měli v tom, že celé Bahamské souostroví, čítající

2 Viz Biggles – Bermudský trojúhelník

na tři tisíce ostrovů, patřilo Británii. Přesto jim však

představa, že by měli hledat ztracenou jachtu na všech,

naháněla hrůzu. Na štěstí měli údaj, dle kterého měla

jachta kotvit na ostrově tvořeném sopečným kráterem, na

Isla Santina.

Biggles se rozhodl, že nejdřív ze všeho vyhledají

Cordelii, byť věděl, že rozeznat ji bez nejmenších pochyb

určitě nebude snadné.

Bezpečně ji poznají jen z blízkosti, protože nemohli

očekávat, že bude vypadat stejně jako ta bělostná

královna moří, která zmizela z přístavu Falmouth. Dokud

však nenajdou jachtu, už vůbec nenajdou Brandta,

případně spiklence, které u sebe soustředil.

Biggles telegraficky oznámil Raymondovi, že

přiletěli do Nassau a název malého hotelu, kde se

ubytovali. Přátelům potom řekl, že k ostrovu Isla Santina

odstartují zítra.

„Nesvěříš zdejšímu guvernérovi či policii, co tu

vůbec děláme?“ zeptal se Algy.

„Ne. Zatím rozhodně ne. Kdyby proniklo na

veřejnost, co čekáme že udělá Brandt, vznikl by poplach.

Všude by to bzučelo jak v úle, do kterého vnikla vosa.

Nedaleko leží Kuba a ačkoli nemáme důkaz, že Brandt

zamýšlí vzbouřit lidi právě tam, zdá se, že to je místo

nejpravděpodobnější. V téhle chvíli hlavně přemýšlím,

jak najít Cordelii. S tím bude práce víc než dost. Jestli

loď najdeme, podám o tom zprávu Raymondovi a

počkáme si na rozkazy. Další tah bude na něm.“

„Myslíš, že sami na Brandta nestačíme?“ ozval se

Ginger.

„To si opravdu myslím,“ kývl Biggles. „Když koupil

dvě stovky pušek, čeká na ně dvě stě mužů. Kdo by jinak

mačkal spouště?“

„Mě by teď víc zajímalo, jak chceš hledat Cordelii,

starouši,“ poznamenal Bertie.

„Přirozeně začnu na ostrově Isla Santina. Poletím

přímo k němu a přeletím ho ve výšce asi dvou tisíc stop.

Doufám, že ve vnitřní laguně uvidím Cordelii nebo loď,

která se jí podobá. Nemůže kotvit na moři, tam je příliš

velká hloubka. Znamená to, že jestliže tam jachta je,

musí být blízko břehu. Pokud je na palubě Brandt, není

pravděpodobné, že by je vyděsilo jedno přelétající

letadlo. Pokud by ovšem letělo nízko a kroužilo nad

ostrovem jako při průzkumném letu, vyplašilo by je to.

Bude-li v laguně kotvit loď, máme úkol dostat se k ní tak

blízko, abychom ji poznali a sami nevzbudili podezření.

Přiznávám, že mi zatím není jasné, jak na to. Nebude to

snadné. Nejspíš serozhodneme až podle celkové situace.

teď nemá smysl plánovat. Rozhodně nechci podstupovat

riziko. Tím chci říci, že než spustíme poplach, musíme si

být zcela jisti, že loď, kterou najdeme, je Cordelia!

Nezapomeňte, že v těchto vodách se pohybují nejrůznější

druhy lodí. Třeba hned vedle, na Androsu, leží řecká

osada, jejíž obyvatelé sbírají mořské houby.“

„A co když v laguně loď nebude?“ zeptal se zrzek.

„Uvidíme,“ pokrčil rameny Biggles. „Nejspíš

přistanu a podíváme se po případných stopách, které by

svědčily o tom, že tam Cordelia byla. Mohla tam být a

odplout. Pak by nezbylo, než vypátrat, kam zamířila.“

„Znamená to prohledávat ostatní ostrovy?“

„Co jiného? Berte to takhle. Buď se v celé záležitosti

mýlíme, nebo jsme na správné stopě. Jestliže se mýlíme,

můžeme to sbalit a uznat, že šlo o ztracený podnik.

Pokud máme pravdu, pak Cordelia musí být někde v

oblasti, podle všeho právě tam, kde má vybuchnout

povstání. Jenomže my nevíme, kde to je, a museli

bychom hádat, až bychom z toho měli hlavu jako tykev a

na správnou odpověd bychom stejně nepřišli. Začneme

proto na místě o němž už víme, neboli na Santině. Snad

tam zjistíme něco přesnějšího. Když nám bude zítra přát

počasí, a to je v tomhle období pravděpodobné, vyletíme

časně ráno.“

A tak se stalo, že následujícího rána při východu

slunce mířil gadfly s plnými nádržemi po modrém nebi k

opuštěnému, neobydlenému ostrovu Santina. Pod ním,

jako roztažený smaragdový náhrdelník, ležela část z šest

set mil dlouhého půlměsíce tropických ostrovů známých

jako Bahamy.

Po moři plulo několik lodí, většinou malých

místních plavidel, jak se dalo čekat ve vodách posetých

tolika ostrovy. Čím více se však gadfly vzdaloval od

těchto poslů pevniny, lodí ubývalo, až nakonec nebyla v

dohledu na nedozírné hladině klidného moře ani jediná

plachta. „Myslím si, že pro lovce mořských hub je tu

moře moc hluboké,“ ozval se Biggles. „Tihle houbaři se

pro kořist potápějí a tady by se leda utopili. Proto se drží

mělčin poblíž ostrovů.“

„Už vidím Santinu,“ zvolal Ginger o něco později,

když v dálce pomalu vystoupil z moře obrys ostrova.

„Jiný ostrov tam není,“ kývl Biggles. „Musí to být

Santina.“

Ostrov pomalu nabýval tvaru a barvy, vypadal jako

vzácný klenot zasazený do safírového moře.

Když se přiblížili, jeho vzhled se změnil. Klenot

zmizel, zbyla mohutná, zhruba okrouhlá skála, jejíž střed

kdysi vybral nějaký kyklop obrovitou lžící. Opíral se o ni

tak silně, až naklonil celý útvar na bok. Od té doby se

skála na jedné straně vypínala příkře do výše několika set

stop. Tam byl ostrov nejširší a nejvyšší. Od téhle hrotité

věže se jeho povrch do všech stranách snižoval a nad

hladinou moře tvořil pouze jakýsi prstenec, okraj

velikého bazénu, naplněného sytě modrou vodou. Santina

nesporně vznikla ztuhnutím vulkanické lávy. Kamenný

prstenec byl souvislý, až na jedno místo, kde byl jako by

rozerván. Vzniklý průliv spojoval vnitřní lagunu s

okolním mořem a mohla jím proplout i poměrně veliká

loď. Hloubka laguny se dala pouze odhadnout podle

barvy vody, byla však patrně větší než u okolního moře,

jež měnilo barvu mezi kobaltovou modří a několika

odstíny zeleně.

Přestože byl povrch většinou skalnatý, pokrývalo ho

překvapivě mnoho zeleně. Převažovaly suchomilné

druhy rostlin, vyskytující se v oblastech, kde málo prší. S

výjimkou několika větrem pokřivených palem, tak skálu

pokrývaly převážně různé druhy kaktusů.

Přístup k laguně, průrva ve skále široká nejvýše

padesát stop, byla téměř jako pořízena pro nějakou

operetní scénu a působila až vyumělkovaně. Skála

vytvořila na jedné straně lomený pahrbek, na kterém

vyrůstala

veliká

skupina

kokosových

palem,

vyklánějících se od středu laguny k otevřenému moři.

Některé visely přes průrvu a jejich vějířovité listy

splývaly dolů jako zelené závěsy a tvořily tak velkolepou

klenbu pro svatební průvod.

Navzdory téhle výjimce místo vypadalo přesně na to

čím bylo, totiž na sopku, která kdysi vyvrhla svůj žhavý

vnitřek mohutnou erupcí spíše do stran než přímo nahoru.

U ostrovů Karibiku, které jsou převážně sopečného

původu, to je obvyklé.

Vládlo téměř bezvětří. Moře na vnější straně

přírodního bazénu se sotva vlnilo a hladina vody v

laguně, chráněná stěnou která ji obklopovala, byla hladká

jako tabule okenního skla.

„Za chvíli uvidíme,“ řekl zrzek sedící vedle

Bigglese, když to měli k ostrovu poslední míli. „Brzy

budeme znát odpověď.“

Biggles mlčel a nehnutě hleděl před sebe.

„Copak tam vidíš?“ přidal otázku zrzek, který si

všiml, že ho něco na ostrově upoutalo.

„Zdálo se mi, že jsem tam zahlédl nějaký kouř.“

„Nevidím nic,“ hlesl Ginger.

„Já už teď taky ne. Mohla to být mlha. Stejně ale

dávej pozor.“

Ginger by bez rozpaků podepsal, že v laguně nekotví

žádná loď, protože všechno bylo tak čisté a jasné, až se

zdálo být nemožné, aby jejich pozornosti unikla i pouhá

kánoe. Slunce jim stálo téměř nad hlavou, nikde nebyl

stín a nic se nehýbalo. Kromě malého hejna poletujících

racků, se místo zdálo být mrtvé.

Biggles ubral plyn, snížil tím rychlost a namířil nos

letadla přímo nad lagunu. Neotáčel se. Ostrov se začal za

nimi ztrácet.

„Nedá se nic dělat,“ zavrčel Ginger. „Nic tam

nevidím.“

„Nepřísahal bych na to,“ hlesl Biggles. „Zeptej se

těch vzadu, zda si tam něčeho nevšimli.“

Zrzek odešel dozadu. „Neviděli nic,“ ohlásil po

návratu.

Biggles zavrtěl hlavou. „Přísahal bych, že když jsme

se blížili k ostrovu, zahlédl jsem slabý proužek kouře.“

„Je to přece sopka. Mohl to být výron dýmu z

trhliny.“

„To nebyl výron. Dým z podzemního zdroje

obyčejně uniká stále. Proč by mizel, když jsme se

přiblížili?“

„Myslíš, že si někdo zapálil oheň, a když nás slyšel,

rozloučil se s obědem a uhasil ho?“

„Tak nějak mi to připadalo. Ale jestliže tam někdo

je, proč by pak zhasínal oheň, aby se mu nedovařil čaj?

Partička rybářů by to určitě neudělala.“

„Co takhle nějaký trosečník?“

„Trosečník? Ten by přihodil na oheň něco zeleného,

aby upoutal naši pozornost!“

„Snad,“ kývl Ginger. „Na druhé straně je jisté, že

Cordelia tam není.“

Biggles neodpověděl.

Gadfly zatím zaletěl daleko nad moře a ostrov zůstal

za jejich zády. Biggles vytáčel širokou zatáčku.

„Vracíme se?“ otázal se Ginger.

„Co jsem chtěl udělat, když Cordelii nenajdeme?

Řekl jsem, že přistanu a zjistím, zda nenajdeme stopy po

její přítomnosti. To by nemělo trvat dlouho. Není tam

moc míst, kde se dá snadno vystoupit na břeh. Sotva by

uvázali loď pod nějakou strmou skálou. Mnohem

pravděpodobněji bychom našli stopy po zakotvení tam,

kde by mohli vyjít na břeh a protáhnout si nohy. Vrátíme

se a prohlédneme břeh podrobněji.“

Gadfly ztrácel výšku, vracel se k ostrovu a oblétal

ho.

„Vidíš něco?“ zeptal se Biggles Gingera, když

dokončil okruh.

„Vůbec nic.“

„Nezdá se, že by tam někdo byl,“ prohlásil Biggles.

„Kdyby se tam někdo chtěl dostat, potřeboval by člun, a

kdyby tam byla větší lod, museli bychom ji už dávno

vidět.“

„Pokud není pečlivě zamaskovaná.“

„Potom by nemělo smysl hledat ji shora. Přistanu.

Jinak by nám nezbylo, než poletovat nad ostrovem celé

týdny.“

Biggles ubral plyn, snesl se níž a po ostrém obratu

nad mořem nasadil k přistání. Mířil do průrvy mezi

skalami, která umožňovala přístup na lagunu. „Všichni

mějte oči otevřené a řekněte mi, zda něco uvidíte,“ řekl,

když prolétal průrvou a vyrovnával letadlo. Pak ještě

několik okamžiků držel gadfly nad hladinou a vzápětí se

kýl letadla dotkl vody a do jejího klidného povrchu vyryl

krátkou brázdu. Neporušil ji víc, než kdyby se prolétající

racek dotkl vody špičkou křídla.

Okamžik nato, když letadlo dosedlo na hladinu, se

náhle ozvalo drsné zaštěkání kulometu a zároveň něco

udeřilo do letadla, jako když práskne bičem.

Biggles zareagoval okamžitě. Obě ruce se daly do

pohybu. Levá mžikem otevřela plyn naplno a pravá

přitáhla řídicí páku k břichu. Levá noha současně sešlápla

páku směrového kormidla. Výsledkem byla prudká

změna směru, plochá stoupavá zatáčka, která zarazila

Gingera do sedačky a vynesla stroj vychýlený do strany k

nejnižší části skalní stěny obklopující lagunu. Když se

pak letoun přehoupl přes její vrchol, zarachotila nová

dávka z kulometu, ale stroj již nezasáhla. V následující

chvíli Biggles stočil letoun na křídle a nízkým letem se

snesl doprava, přímo ke strmícím skalám. Jakmile dolétl

k nejvyšší části skalní stěny, srovnal stroj a se staženým

plynem klouzal k přistání na laguně těsně pod útesem.

Letadlo dosedlo, dojelo pod útes a zastavilo se.

Biggles stroze přikázal: „Podívej se, jestli jsou ti dva

vzadu v pořádku. Pokud jim nic není, zkuste zjistit, co

zasáhla kulka. Podívejte se, zda to neodnesla nádrž a

neteče benzín. Pospěš si!“

Zrzek se vyřítil dozadu a cestou vrhl neklidný

pohled na vrchol útesu, zda tam nezahlédne snaživého

střelce. Ulevilo se mu, když zjistil, že letadlo chrání

skalní převis. Bertieho a Algyho nalezl živé a čilé. „Co

zasáhla kulka?“ vyhrkl.

„Jemináčku, co to bylo?“ vyjekl Bertie. „Kulka?“

„Je to dobré,“ ukázal Algy na dlouhou třísku

vyraženou v horní části trupu u ocasu. „Škodu

nenadělala. Proč sedíme na vodě?“

„Nevím, ale Biggles vzkazuje, že máte čekat,“

odpověděl Ginger a uháněl zpátky do pilotní kabiny.

„Viděl někdo střelce?“ zeptal se Biggles.

„Neviděl.“

„Máš představu, odkud létaly kulky?“

„Ne.“

„Co viděli ostatní?“

„Vůbec nic. Neměli čas. Když jsi otáčel letadlo, oba

upadli na podlahu. Co teď dál?“

„Uvidíš. Nejdřív bych ale rád zjistil, kdo střílel. Je

jasné, že Cordelie pryč, a někdo z posádky asi zůstal na

stráži.“

„Co by tu měl hlídat?“

„To mě právě zajímá.“

„Jak to chceš zjistit?“ vykulil Ginger oči.

„Prohlédnu si to tady.“

„Ale oni vědí, že jsme přistáli. Slyšeli, jak zhasly

motory.“

„Přiveď ostatní.“

Bertie a Algy přešli do přední části.

„Poslouchejte mě,“ řekl Biggles stroze. „Máme asi

deset minut. Kulometčíkovi bude chvíli trvat, než

vystoupí na útes, aby ověřil, co se s námi stalo. Do té

doby musí být letoun pryč, ale Ginger a já tu zůstaneme.

Spusťte na vodu záchranný člun. Nepřítel nás pod útesem

neuvidí. Až stroj odstartuje, budou myslet, že jsme

všichni pryč. Nenapadne je, že by tu někdo zůstal, když

po nás stříleli. Dělejte s tím člunem. Nezapomeňte

naložit pitnou vodu!“

„To myslíš vážně, že máme odletět a nechat vás

tady?“ řekl dost vyděšeně Algy.

„Snad jsi mě slyšel!“

„Ale k čemu to?“

„Chci si prohlédnout kulometčíka, který byl tak

zatraceně drzý, že po nás střílel. Chci zjistit, proč to

udělal. Něco se tu děje a než odletím, chci vědět, co to

je.“

Zatímco spouštěli a nafukovali gumový záchranný

člun, Biggles hovořil dál: „Až se setmí, přistanu s

Gingerem na břehu a trochu si zahrajeme na

průzkumníky. S tím kouřem jsem měl pravdu. Raději dej

do člunu i balíček sucharů, Gingere. Nic k jídlu tu

nenajdeme. Tohle si taky strč do kapsy. Možná to

budeme potřebovat.“ Biggles vzal ze skříňky dvě

automatické pistole a pár rezervních zásobníků s náboji a

jednu sadu podal Gingerovi. „Naučíme ty chytráky, co

znamená střílet na slušné lidi ze zálohy,“ dodal

zamračeně, když si přehodil přes rameno dalekohled.

„Co máme přesně udělat?“ zeptal se Algy.

„Zmizet odsud a letět na základnu. Vrátíte se sem

zítra ráno a vyhledáte nás. Když to jen trochu půjde,

dáme vám signál. Když nás neuvidíš, vrátíš se domů a

přiletíš další den. Sejdeme se nejspíš tady. Dávej si pozor

na střelce a raději se moc nepřibližuj, dokud mě neuvidíš

mávat kapesníkem. Když nic neuvidíš, potom to

znamená, že nejsme připraveni k odletu. Proto

nepřistávej, zkusíš to znovu později. Pokud to bude

možné, budeme tady. Myslím, že tohle místo je nejlepší.“

Algy se nehádal. „Dobrá,“ řekl krátce.

Biggles s Gingerem nastoupili do člunu a odrazili od

letadla.

„Odleť,“ vyzval Biggles Algyho.

Motory ožily a stroj se za malou chvíli vznášel nad

širým mořem a zanechal člun houpat se na vlnách, které

sám rozvířil.

Ginger počítal s tím, že z výšin nahoře zarachotí

střelba, ale neozvalo se nic.

Biggles se chopil pádla a zajel s člunem pod vysoký

útes. Hodil pádlo na dno člunu a přitáhl malou loďku

rukou do místa, kde skálu vymlel tisíciletý příboj a

vytvořil jakousi nízkou jeskyni. „Tady budeme v

bezpečí,“ poznamenal. „Pokud tedy moře zůstane klidné.

Jestliže začne fičet vítr a zvedne vlny, nebude nám nijak

veselo.“

Tahle možnost Gingera nenapadla a docela by ho

potěšilo, kdyby se o ní Biggles nezmínil. Na druhé straně

uznal, že našel bezpečné místo, protože sem z ostrova

nebylo vidět.

„Zůstaneme tu dokud se nesetmí?“ zeptal se.

„Ano. Než vyjde měsíc. Jestli si ti lidé zapálí oheň,

zjistíme přesně, kde je hledat. Říkám lidé, protože

nevěřím, že tu nechali jen jednoho strážce.“

Odmlčeli se a zavládl klid, přerušovaný tichým

šploucháním vln, omývajících skálu. Z mokrého otvoru

vylezl velký červený krab, aby si prohlédl nezvané hosty.

Den se vlekl pomalu.

Zrzkovi to však tak nepřipadalo, protože pod vodou

měl úžasnou podívanou, které se stále nemohl nasytit.

Hleděl dolů do tyrkysové a nefritově zelené vody, na níž

se pohupoval člun a sledoval hejna nádherně zbarvených

rybek, které pluly v nekonečných procesích pod ním. Po

dně se sunuly hvězdice, krabi a raci. Ze zkušenosti věděl,

že jsou asi šedesát stop hluboko, ačkoli se zdálo, že by si

na ně mohl sáhnout. Nikde na světě není moře tak čiré a

průzračné, jako u menších bahamských ostrovů. Za svou

mimořádnou jasnost vděčí do hloubky pronikajícímu

svitu tropického slunce a rovněž tomu, že do moře neústí

řeky, přinášející s sebou kaly a nečistoty.

Den pomalu uhasínal.

KAPITOLA OSMÁ

NEČEKANÝ VÝVOJ

Okolí zahalil soumrak. Na křišťálově čiré vodě se

neobjevila žádná loď. Z ostrova se neozval ani hlásek. Ve

člunu nebylo mnoho místa, ale jinak se v něm sedělo

docela pohodlně. Přestože okolní skála připomínala šerou

vězeňskou kobku, vzduch v ní byl vlahý a teplý.

Biggles a Ginger samozřejmě probírali stav věcí ze

všech stran, ale většinou se mohli jen dohadovat.

Naprosto jisté bylo pouze to, že na ostrově přebývá

nejméně jeden člověk s kulometem. Protože jen málokdo

chodí na výlet s takovou zbraní, dalo se předpokládat, že

ho sem nepřivedly dobré úmysly. Biggles byl toho

mínění, že se nejedná o Evropana, ale že to nejspíše bude

nějaký domorodec, jenž nebude příliš důvtipný, protože

využil první záminky, aby si mohl zastřílet.

„Ten střelec přece nemohl vědět, proč jsme sem

přiletěli, takže mi uniká důvod, proč střílel na letadlo,“

řekl. „Nijak jsme mu nepřekáželi. Mohl si myslet, že

jsme sem náhodou zabloudili jako turisti nebo badatelé,

třeba přírodovědci, a přistáli na laguně, abychom si

prohlédli ostrov.“

„Může tu být něco o čem nechtěl, abychom to

viděli.“

„Tak to asi bude. Co to ale může být? Kdyby tu

kotvila jachta, chápal bych, proč si nepřejí vítat

návštěvníky. Jenomže laguna je prázdná. Proč potom

zabíjet cizí lidi? Proč prostě někam nezalezl a nepočkal,

až odletíme? Rád bych věděl, jak by si počínal dál, kdyby

zničil letadlo?“

„Nejspíš by nás nechal utopit se s vrakem.

Kdybychom unikli a plavali na břeh, postřílel by nás ve

vodě.“

„Roztomilý člověk. To co udělal, mi připadá jako

hromsky divné jednání. Neumím si představit, že by něco

takového udělal myslící člověk. Ten by si musel

uvědomit, že se střelbou prozrazuje. Dal lidem z letadla

jasně najevo, že místo není pusté, jak mělo patrně

vypadat. teď mu posádka unikla a navíc o něm ví!“

„Asi věřil, že nás dostane. Jinak by nezačal střílet.“

„Když jsem odlétal z laguny, rychle jsem

přemýšlel,“ pokračoval Biggles. „Napadlo mě, že

nejlepší způsob, jak zjistit, co se tu odehrává, bude, když

tu oba zůstaneme. Kdybychom odletěli všichni, byl by

návrat mnohem obtížnější. Nepovažuji střelce za

chytráka a proto pochybuji, že by se dovtípil, že jsme

pořád tady.“

Zatím se setmělo a byla úplná tma, protože měsíc

ještě nevyšel. Jak ale na obloze přibývalo hvězd, které

poskytovaly dosti světla, aby Biggles viděl na to co dělá,

začal pomalu se člunem ručkovat podél úpatí útesu a

vyhlížet místo vhodné pro vystoupení na břeh. Prohlásil,

že nebude šplhat na skálu tady, kde byla příkrá. Ztuhlá

láva plná trhlin a ostrých hrotů se mu zdála nebezpečná.

Musel ručkovat hodně daleko, než se dostal k části

laguny, kde se břeh snížil a ustupoval od hladiny v

přijatelném úhlu. Celková výška skály zde klesla na

pouhých sto stop. Posunul člun ještě o kus dál, až našel

schůdné místo a čekal na východ měsíce. Dočkal se asi

za hodinu. Měsíc vyplul obklopen matnou kruhovou září.

Biggles se při pohledu na něj zamračil. „Ten kruh

kolem měsíce se mi nelíbí,“ zabručel. „Může to znamenat

změnu počasí. Přesto se do toho dáme.“

Zajistili člun, lokli si vody a pro případ nouze

zastrčili do kapes pár sucharů. Potom vystoupili na břeh.

„Musíme vyšplhat co nejvýš, abychom přehlédli

celou lagunu,“ řekl tiše Biggles. Vyrazili.

Žádný z nich si nemyslel, že to půjde snadno,

ukázalo se však, že to je dokonce horší, než očekávali.

Čím vylezli výš, tím byla skála zvětralejší a křehčí,

nečekaně snadno se lámala a vznikaly v ní různé dutiny a

prohlubně. Hrozilo, že si lezec poraní kotník. Aby to

nebylo málo, po celém svahu rostly kaktusy. Viděli

mohutná tělesa jakýchsi nafouklých ostnatých hrušek,

vysoké saqueros a sudovité hrůznosti, podobné zeleným

dikobrazům. Rostly tam skupiny aloe s dlouhými listy,

špičatými jako bajonet, mezi nimiž se téněř nedalo projít,

takže je obcházeli. Biggles se často zastavoval, aby si

vtiskl do paměti charakteristické znaky míst jimiž prošli.

Věděl, jak těžko budou hledat zpáteční cestu ke člunu,

zvláště když budou pospíchat.

To všechno zpomalovalo jejich výstup, ale na

vrcholek se aspoň dostali bez zranění. Pod nimi ležela

téměř kruhová laguna, krásná a tichá. Na její klidné

hladině se odrážel měsíc. Viděli i stěnu protějšího břehu,

dlouho ji ovšem nesledovali. Na jejím inkoustově černém

pozadí se nezableskla ani jiskřička světla.

Jak se tak krčili, aby se obrysy jejich postav

neodrážely proti obloze plné hvězd, zaslechli zvuk, který

byl stejně zvláštní jako neočekávaný. Bylo to tiché

drnkání na kytaru.

„Koncert bych tady nečekal,“ sykl zrzek.

„Dokážeš určit, odkud přichází?“

„Zdá se, že odtamtud,“ ukázal Ginger k úpatí

nejvyšší skupiny skal.

Vyrazili za zvuky, šli však tak pomalu a tiše, jak to

dovoloval terén. Nemuseli jít daleko, snad jenom sto

yardů. Tam jejich kroky zastavila červená záře

doutnajícího ohniště. Viděli ji kousek před sebou, kde se

o něco níže rozkládala malá plošina. Chvilku se tam

upřeně dívali, až rozeznali postavy, které seděly či ležely

kolem. Světlo bylo tak slabé, že nedokázali spočítat kolik

je tam mužů. Zrzek odhadl, že kytaristův tábor leží asi

sedmdesát až osmdesát yardů od jejich stanoviště.

„Tak tady je máme,“ vydechl Biggles. „Myslím, že

se jenom stěží dostaneme blíž. Zaslechli by nás.“

„Tak co uděláme?“

„Nejlepší bude, když počkáme na rozednění,

abychom viděli, co to je za lidi a do čeho se pustí ráno.“

„Souhlasím.“

Našli si místa, kde se posadili. Sotva dosedli,

chybělo málo a Ginger by zas vyskočil. Na svahu pod

nimi náhle zaduněla serie ran. V tichu zazněly jako

výstřely a zrzkovi chvíli trvalo než pochopil, že slyší

pouze nárazy kamene, který se valí dolů po svahu.

Dokázalo to silné šplouchnutí, když kámen dole zapadl

do laguny. V naprostém tichu ostrova to opravdu znělo

strašlivě. Gingerovi však bylo divné, že když rušivé

zvuky dozněly, zněly kytarové akordy dál. Nemohl to

pochopit, protože si představoval, že takový hřmot

poplaší každého. Muži kolem ohně se však ani nepohnuli

a Biggles také ne.

Pochopil vzápětí. Sotva deset yardů od něj se ozvalo

tiché zacupání a pak se proti obloze vynořil obrys zvířete.

Pár dlouhých rohů prozradil, že jde o kozu či o kozla. V

téže chvíli asi zvíře ucítilo pach lidí, protože se s

frknutím otočilo a skokem zmizelo ve tmě. Uvolnilo tím

další kameny, které se s rachotem valily dolů po svahu…

Ginger vydechl.

„Těchhle zdivočelých koz je na ostrovech plno,“

špitl Biggles. „Na některých žije i dobytek.“

„Tak proto si táborníci nevšimli rámusu? Mě

napadlo, že to zase rachotí kulomet.“

„Vážně?“ usmál se Biggles. „Určitě k tomu dochází

často. Zvykli si.“ Odmlčel se a pak dodal: „Jednu věc

jsme si ujasnili. Cordelia tu teď sice není, ale byla tady a

vrátí se.“

„Podle čeho soudíš?“

„Kdyby se neměla vrátit, našli bychom ostrov

prázdný.“

„Nemohou to být rybáři, či lovci mořských hub z

Androsu?“

„Co by rybáři dělali s kulometem? Kromě toho, kde

by měli člun? Rybáři sbírající houby pracují ve dvojicích

na malém člunu, který patří k nějakému škuneru. Navíc

jsem přesvědčen, že pro lovce hub tu je přiliš hluboko.

Málokdy opouštějí to, čemu říkají ,bahno‘, asi dvě stě mil

dlouhou mělčinu na západní straně Androsu. Rybáři by

také neměli důvod na nás střílet, i kdyby kulomet měli.

Jsou to chudí lidé a všechen čas věnují obstarávání

potravy a na nějaké zbraně nemají ani pomyšlení. Ne.

Cordelia tu byla a odjela něco zařizovat a vrátí se. Kdyby

odjela začít revoluci, nenechala by tu kulomet.“

„Co to pro nás znamená?“

„Oddech. Nenutí nás to k činnosti. Můžeme se

domnívat, že to je tak, jak jsem řekl, i když to zatím

nemohu dokázat. Neodvážím se spustit poplach, dokud si

nebudu jistý. To značí, že tu zůstaneme, dokud se

Cordelia nevrátí. Až připluje, a já vím jistě, že to bude

ona, dozví se to Raymond, aby věc převzal. Zatčení

Brandta, jeho lidí a zajištění jachty, je pro nás moc velké

sousto.“

„Nebylo by lepší, než tu celou noc sedět, vrátit se do

člunu a pro změnu si trochu zdřímnout, než se sem za

svítání vrátíme?“ navrhl zrzek.

„Právě jsem na to myslel. Asi bychom se měli vrátit.

Počasí mě zneklidňuje. Skála, u které jsme nechali člun,

je samá puklina a hrbol a jen trochu neklidné moře může

člun o ni odřít a prorazit ho. Víš kam mířím?“

Ginger si velmi dobře uvědomil, jak to Biggles

myslí. Bez člunu by zůstali na ostrově beznadějně

opuštěni, protože rozbouřené moře by zabránilo přátelům

přistát a vzít je na palubu. Podíval se na vycházející

měsíc. Kruh kolem něho zmizel, přes jeho tvář se však

táhly cáry mlhy. „Ano,“ řekl a vstal. „Raději půjdeme.“

Ke člunu dorazili bez větších potíží. Gumové

plavidlo se mírně houpalo a občas narazilo na skálu.

Uvažovali o tom, že ho vytáhnou na břeh, ale nakonec se

rozhodli, že to neudělají. Na to, aby člun nesli, byl příliš

těžký, a kdyby ho vlekli za sebou, patrně by ho prodřeli,

čemuž se právě snažili zabránit. Biggles hledal v okolí

nějakou pláž, ale žádnou nenašel. Nezbývalo nic jiného,

než člun pevně uvázat v poloze, která by mu zabránila v

pohybu. Jak Biggles poznamenal, nic lepšího nemohli

udělat. Obrátil se ke Gingerovi a vyzval ho: „Pokus se

trochu si zdřímnout. Za nějakou tu hodinku tě

probudím.“

Ginger se natáhl na vyhřátou skálu a ačkoli jeho

poloha měla k pohodlí hodně daleko, brzy usnul. Zdálo

se mu, že sotva zavřel oči, už mu Biggles třásl ramenem.

„Pojď, už je čas,“ slyšel v polospánku. Posadil se a

rozhlédl se kolem. Měsíc již zašel a na východním

obzoru se objevily první známky úsvitu. Hladinu moře

čeřil mírný vítr, ale nevypadalo to nijak hrozivě.

„Dobrá,“ řekl a vstal. „Než se úplně probudím, jdi raději

první.“

Biggles se ušklíbl a vyrazil.

Obloha se rozjasňovala každou minutou a stoupání

bylo mnohem snazší, než za klamavého měsíčního světla,

kdy chvílemi netušili, co mají před sebou. Všude naráželi

na stopy po kozách, a když pak našli jejich stezku, která

vedla přímo k vrcholu, stala se chůze mnohem snadnější,

protože kozy byly odbornice na bezpečný průchod a

vyhýbaly se překážkám. Za deset minut se oba muži

mohli podívat ze skalního hřebenu dolů k místu, kde v

noci žhnuly uhlíky. Ukryli se za houštím aloe. Místo, kde

leželi, bylo zhruba na půli cesty mezi průrvou v útesu a

nejvyšším vrcholem ostrova, který se prudce zvedal po

jejich pravé straně. Patrně to také bylo oblíbené místo

kozího národa, jenž byl blízko. Mnoho koz se páslo mezi

kaktusy na sporých křovinách. Byla to statná, hustou srstí

porostlá zvířata, samci měli dlouhé brady. Nevšímali si

lidí, protože jak přibývalo světla, hledali na ostrově

důležitější věci. Oba muži na tom byli podobně. Nejdřív

přelétli zrakem hladinu laguny, zčeřenou tam, kde ji

laskal jitřní vánek, neviděli však na ní žádnou loď.

Cordelia nepřiplula!

Zjistili, že plošina, na níž večer skomíral táborový

oheň je větší, než se jim zdála za tmy, asi proto, že

velkou část zakrýval porost. Ve skutečnosti to byla jakási

nepříliš široká, ale značně dlouhá, celkem rovná terasa.

Muži si opět rozdělali oheň, nejspíš proto, aby uvařili čaj

nebo kávu. Bleděmodrý sloup kouře se začal šplhat při

úbočí kopce. Kolem ohně lhostejně a beze spěchu chodili

lidé, ze kterých vyzařovala jistota, že je nikdo nevyruší.

Ginger jich napočítal šest. Pleť měli snědou, ve

světlejších i tmavších odstínech. Hovořili spolu, ale zvuk

jejich mumlavých hlasů doléhal nahoru jen slabě. Biggles

držel u očí dalekohled tak dlouho, až se Ginger zeptal, co

tam vidí tak zvláštního.

„Nemohu dost dobře rozeznat, do čeho se pustili,“

řekl Biggles rozpačitě. „Občas některý z nich zmizí.

Odhaduji, že ve skále za nimi musí být jeskyně nebo

nějaká prohlubenina. Snad je to nějaká průrva nebo

rozsedlina v kopci, která jim slouží za úkryt před

špatným počasím. Patrně tam spí. Odsud to není vidět,

protože se díváme ze strany. Na to abychom na ně viděli

zpředu, museli bychom obejít lagunu na protější břeh.“

„Chceš to udělat?“

„Ne. Bylo by to nesnadné a zabralo by nám to

spoustu času. Také by to znamenalo buď přelézat přes

kopcovitý terén, nebo kdybychom šli druhou stranou,

přeplavat průrvu mezi útesy. Při přílivu a za odlivu tam

může být hromsky silný proud. Počkej chvilku, ti lidé

vypadají, jako by se chtěli do něčeho pustit.“

Ginger se podíval a poznal, že všichni muži jsou teď

ozbrojení. Každý si nesl nějakou střelnou zbraň, bylo

však obtížné rozeznat, zda jsou všechny stejné. „Odkud

vzali pušky?“ zeptal se. „Nevšiml jsem si, že by tam

večer nějaké ležely.“

„Přinesli je odněkud zezadu. Potvrzuje to moji

domněnku, že je tam jeskyně, kterou odsud nevidíme.“

„Nabíjejí. Co chtějí proboha dělat?“

„Je to i slyšet,“ řekl Biggles. „Nevím, proč to

dělají.“

„Nemyslíš, že o nás vědí a vyrazí nás hledat?“

„Nesmysl. Kdyby věděli, že je někdo na ostrově,

měli by se víc na pozoru. Klidně se dívej!“

Seděli za houštím aloe a tiše vyhlíželi mezi

dlouhými špičatými listy. S rostoucí zvědavostí

pozorovali činnost, která vypadala jako začátek vojenské

operace. Pak čtyři z mužů sešli dolů na břeh a v řadě

jeden za druhým se prodírali po skalnatém břehu k místu,

kde jedna strana atolu byla nižší a zužovala se. Když ušli

kus cesty, zbývající dva, nyní již bylo jisté, že jich je

celkem šest, začali šplhat šikmo dosvahu, patrně po

nějaké kozí stezce, zhruba ve směru, kde ležel Biggles se

zrzkem.

„Mně se to nelíbí,“ bručel Ginger. „Jestli polezou

dál, všimnou si nás. Neměli bychom se přesunout?“

„Myslím, že až sem nedojdou.“

„Proč si to myslíš?“

„Pochopil jsem, co je zajímá.“

„Co je to?“

„Podívej se na stádo. Řekl bych, že kozy jsou

chytřejší než ty. Už tuší oč jde. A jestli nejsou chytřejší,

jsou určitě zkušenější. Nesledují tenhle obchvat poprvé.“

Ginger zavrčel, ale nebylo mu rozumět. Pochopil.

Zvířata se přestala pást a se vztyčenými hlavami

hleděla upřeně na muže, slézající kopec. Po chvíli kozy

začaly váhavě odcházet, jako by přesně nevěděly, kterou

cestou se dát. Jejich pozornost se stále upírala na dva

muže, kteří teď šplhali přímo nahoru, aby se dostali za

ně. Kozy přidaly do kroku.

„Taky jsi mi to mohl říci včas,“ znovu zavrčel

Ginger. „Tohle je hon na kozy a ani není poctivý!“

„Poctivý, nepoctivý. Ti dva muži, co šplhají nahoru,

se chtějí dostat kozám do zad, aby nemohly tudy

upláchnout. Nadeženou je těm čtyřem, kteří se ukryli na

úzkém úseku skalní hradby. Kozy skončí v kotlíku. Ať

poběží kudy chtějí, přijdou někomu do rány. Je lehké si

představit, že lovci mají chuť na čerstvou pečínku. To je

zcela přirozené. Podívej se na kozy. Začínají panikařit.

Tenhle trik už na ně nejméně jednou vyzkoušeli.“

V tom okamžiku se jeden ze dvou šplhajících dostal

do postavení za kozami a vystřelil. Zřejmě minul cíl,

možná ani přesně nemířil. Patrně chtěl kozy poplašit a to

se mu povedlo. Kozy prchaly dolů a přidali i muži nahoře

a hnali je ke čtyřem ukrytým střelcům.

„Některé kozy to schytají,“ poznamenal Ginger.

„Dostanou se do křížové palby.“ Biggles reagoval

odměřeně. „Mě ale kozy nezajímají,“ řekl. „Teď máme

příležitost prohlédnout tábor. Lovcům bude chvíli trvat,

než se tam vrátí. Budu mít dost času, abych se tam

dostal.“

„A co bude se mnou?“

„Ty zůstaneš tady. Není nutné, abychom tam šli oba.

Sám uvidím všechno, co je třeba vidět. Dávej pozor, co

se děje kolem. Kdybych nepochodil, ačkoli nevím z

jakého důvodu, zasáhneš ty.“

Biggles nečekal na odpověď a vyrazil šikmo svahem

dolů, držel se stále přikrčený a využíval každého krytu,

kterých nacházel víc než dostatek.

Zrzek ho napjatě sledoval, ale zbytečně se

nestrachoval, neboť to co Biggles řekl, bylo docela

logické. Lovci dosud nespustili palbu a dalo se očekávat,

že lovem a návratem s případnými úlovky ztratí dost

času. Budou odpočívat a možná se zastaví, aby vyvrhli

kořist, stáhli kůže a snížili tak jejich váhu.

Biggles už byl na poloviční cestě k cíli a zmizel za

houštinou ostnatých kaktusů, když Ginger uslyšel, že se

blíží letadlo. To se samozřejmě dalo očekávat. Zvedl

hlavu, ale neviděl je, protože mu ve výhledu překážel

vrchol kopce za jeho zády. Nějaký čas slyšel letadlo a

představoval si, jak je Algy a Bertie hledají. Potom se

hukot motoru ztišil a letadlo po neúspěšném hledání

odlétlo.

Zrzek opět pohlédl před sebe. Bigglese již neviděl.

Nespatřil ani lovce, kteří patrně zaujali místa, aby je kozy

neviděly. Pořád se ještě nestřílelo, zdálo se tedy, že

Biggles má hodně času, aby prozkoumal tábor a vrátil se.

Potom se po několik minut nic neměnilo. Ginger byl

neustále ve střehu a každou chvíli čekal, že zazní rány, až

se kozy dostanou do pasti. Náhle se však situace změnila.

Došlo k tomu z důvodu, jenž mu unikl. Zazněl výkřik,

lovci se zvedli z úkrytů a spěchali zpátky do tábora. Dva

muži na výšině se rozběhli dolů.

Ginger to pozoroval s úžasem. Co se stalo? Co

přimělo lovce, aby se vzdali čerstvého masa? Nabízel se

mu jediný důvod. Uviděli Bigglese, jak se pohybuje v

táboře. Jestlipak o tom ví? Patrně ne, protože i když

zaslechl výkřik, mohl si myslet, že nějak souvisí s lovem.

Ze svého místa mnohem níže na svahu, sotva mohl vidět

lovce vracející se zpátky. Bylo skoro jisté, že ho chytí v

táboře!

Ginger by rád něco udělal, ale nevěděl co. Nenapadl

ho způsob, jak Bigglese varovat, aniž by se vystavil

stejnému nebezpečí sám, a nic by tím nezískal. Byl

nerozhodný a plný pochyb, takže zůstal trčet na místě.

Věděl, že Biggles se k němu vrátí, jak to jen bude možné.

Kdyby mu šel naproti, mohli by se v křovinách minout a

dost obtížně by se navzájem hledali. Nakonec tedy

neudělal nic.

Byl to až jeden ze čtyř lovců na skalnatém břehu,

který mu dal odpověď na otázku, proč byl zátah na

rohatou zvěřinu přerušen tak nečekaně. Křičel a ukazoval

ke vstupní úžině. Ginger se přirozeně otočil, aby zjistil,

co ho tak vzrušilo a vzápětí to pochopil.

Do laguny přijížděla loď a právě teď pomalu

proplouvala úžinou mezi skalami.

KAPITOLA DEVÁTÁ

V PASTI

Biggles se přibližoval k táboru tak opatrně, jak to

okolnosti vyžadovaly, ale i s jistotou, že tam na nikoho

nenarazí. Podobně jako zrzek slyšel přilétat a zase odlétat

gadfly, aniž by letoun zahlédl. To bylo v pořádku a nijak

ho to neznepokojilo. Příští den se zase vrátí.

Byl už skoro u tábora a zastavil se, než udělá

posledních pár kroků, když z dálky uslyšel výkřik.

Nevěnoval mu pozornost, neboť se domníval, že křičí

někdo z lovců, aby vyplašil kozy. Sestoupil po svahu již

dost hluboko a hustý porost mu zakryl lovce. Pomyslel si,

že až uslyší střelbu, bude vědět, že hon je v plném

proudu. Nevěřil, že by se některý z lovců vrátil před jeho

dokončením, šel tedy dál, tábor měl na dosah.

Konečně vystoupil na volnou plošinu a spatřil co

čekal, totiž obvyklý nepořádek v táboře obývaném muži.

Zem pokrývaly odpadky, všude se válely prázdné lahve a

plechovky. Tam kde spali lidé, to bylo čistší, ležely tam

jen zmuchlané přikrývky. Nevšímal si toho nepořádku a

šel dál stoupajícím svahem za táborem k vysoké skále. Se

zadostiučiněním se přesvědčil, že to odhadl správně.

Nenašel sice jeskyni v pravém slova smyslu, objevil spíš

velkou puklinu, trhlinu ve skále, značně vysokou a o to

užší. Z udusané země kolem vstupu bylo jasné, že

netrpěla nedostatkem obyvatel. Dříve než se jí zmocnili

lidé, patrně tu sídlily kozy.

Vešel dovnitř a viděl, že trhlina pokračuje hluboko

do skály. Vchodem vnikalo dost světla, které mu ukázalo

sklad věcí na který byl do jisté míry připraven. Teď viděl

skladiště zásob a zbraní na vlastní oči. O stěny byly

opřeny pušky a dokonce i pár samopalů. Bedničky s

municí a krabice s ručními granáty ležely vedle kartonů

se suchary a konzervovaným hovězím. Opodál ležel

kulomet. Třebaže Biggles věděl, co Brandt nakoupil v

Anglii, množství potravin ho zarazilo a bylo mu divné, že

to vše přivezla jediná loď. Když pak přelétl očima po

puškách, bylo mu jasné, že nemohou být určeny jen k

nějaké bezvýznamné potyčce. Sáhl po jedné z nich a

neudivilo ho, že drží v ruce belgickou karabinu stejného

typu, jakou mu nabídli v Maroku. Zachmuřeně ji vrátil na

místo u skalní stěny.

V hloubi jeskyně už vládla tma, takže si posvítil

zapalovačem. Prošel až na konec, kde se široký prostor

změnil v úzkou škvíru. Jeskyně byla dlouhá poctivých

třicet yardů. Znovu užasle zavrtěl hlavou nad spoustou

zásob. Otočil se a šel zpátky. Musí se vrátil ke Gingerovi.

Již byl skoro venku, když tam zaslechl spěšné kroky.

Blížily se rychle a Biggles se raději zastavil. Před jeskyní

se objevil muž, stanul zády k ní a hleděl dolů na lagunu.

Pak něco řekl a vzápětí mu někdo odpověděl. Následoval

rychlý rozhovor, patrně v místním nářečí.

Biggles pochopil, že nejméně dva muži nechali lovu

a odřízli mu cestu k úniku. Teď mu nezbývalo, než trčet

na místě a doufat, že nebudou mít důvod, ke vstupu do

jeskyně. Přirozeně doufal, že odejdou a poskytnou mu

příležitost zmizet. Oba chlapíci, stále ještě zády k němu,

hleděli dolů na lagunu. Měli v rukou pušky a tiše ale

vzrušeně si povídali. Mohl s jistotou předpokládat, že

pušky jsou nabité.

Biggles si nedokázal představit, k čemu došlo. Co

mohlo přimět lovce, aby se vrátili tak rychle? Nikdo

nestřílel, což znamenalo, že ani nezačali lovit. Skončil

lov předčasně? Bylo to skoro jisté! Proč? Museli k tomu

mít důvod. Jestliže skončili, budou na cestě zpátky i

zbývající lovci. Bigglesovi se nabízelo pouze jediné

vysvětlení. Zahlédli Gingera, který se asi špatně kryl!

Rychle uvažoval. Věděl, že mu zatím nehrozí

bezprostřední nebezpečí, protože lovci o jeho přítomnosti

v jeskyni nemají ani zdání. Nadále stáli obráceni zády k

němu, mohl je tedy překvapit. S pistolí v ruce by je mohl

zadržet, donutit, aby odhodili pušky a potom utéct. Tomu

bohulibému záměru však bránila jedna důležitá okolnost.

Rázem by se dověděli, kdo je na ostrově. Bylo jich šest,

pronásledovali by ho a pokud ještě nevědí o Gingerovi,

našli by i jeho. Algy s Bertiem přiletěli a odletěli, takže z

jejich strany nemůže očekávat pomoc dříve než zítra.

Den počkají. Hlavní otázka však zněla docela jinak.

„Na co se ti dva tak zaujatě dívají?“ zamumlal tiše.

Muži poodešli o několik kroků dopředu a opět se

zastavili. Byli stále příliš blízko na to, aby se mohl

nepozorovaně vytratit, ale vzdálenost mezi nimi a jeskyní

mu přece jen poskytla možnost, aby se posunul k

východu bez rizika, že ho uslyší. Udělal tedy několik

kroků k východu a přitiskl se ke stěně. Zahlédl odsud

lagunu a to, co na ni spatřil, mu rázem objasnilo, co

zachránilo život kozám a narušilo jeho plán. Po hladině

pomalu plula loď a přibližovala se k plošině u skály

přímo pod táborem. Kapitán nepochybně zamýšlel využít

zdejší přístavní hráze utvořené přírodou. Bigglese

ohromilo množství mužů hemžících se na palubě.

Byla to Cordelia? Mohla to být ona. Velikostí se

nelišila, byla však černá a měla dva červené komíny. Byl

jeden z nich falešný? Ať už to však byla Brandtova jachta

nebo jiné plavidlo, muži na břehu loď dobře znali!

Biggles si s tím lámal hlavu, až mu došlo, co se

vlastně stalo. Cordelia zde vyložila zbraně a zásobu

potravin, nechala na stráži šestičlennou skupinu a odplula

pro muže, pro bojovníky chystaného povstání! Biggles se

tedy mohl vzdát naděje na nepozorovaný únik. Všude

kolem byly náhle stovky očí, protože jachta již přirážela

ke skále a na břeh letělo lano…

Utěšoval se tím, že Ginger to všechno pozoruje také

a uvědomí si, že jeho přítel nešťastně uvízl v pasti.

Pomoci mu sice nemůže, alespoň však ví, co se stalo a při

trošce štěstí o tom bude zítra vyprávět Algymu a

Bertiemu.

Z jachty již vystoupili na břeh první lidé a vyrazili

vzhůru po svahu k táboru. V čele krátkého průvodu šli

dva běloši oblečení do tropických oděvů. Biggles se

zadíval pozorněji a uvědomil si, že první z nich je

Brandt! Muž jenž šel za ním, byl asi tajemník Vaucher,

ačkoli Biggles jeho fotografii nikdy neviděl. Brandta ale

poznal a tajemství lodi bylo vyřešeno. Loď v laguně byla

Cordelia v barvě smutku!

Rychle přemýšlel, protože bylo jasné, že na

rozhodnutí mu zbývá jen pár desítek vteřin. Rozhodl se,

že než se pokoušet o nenápadný únik, jehož nezdar by

prokázal, že zde byl na výzvědách, bude lépe hledat

záchranu ve starém triku, který mu občas pomohl. Mohlo

být také užitečné vyslechnout, co bude Brandt povídat.

Kdyby zastihli Bigglese v jeskyni, bylo by to zlé, protože

by nemohl předstírat, že neví nic o zbraních. Proto

pomalu vykročil a došel kus stranou od jeskyně, našel

plochý kámen a usedl na něj.

Nějakou chvíli si ho nikdo nevšímal. První došli na

plošinu dva běloši, které provázelo asi šest docela dobře

oblečených chlapíků. Barva jejich pleti prozrazovala, že

pocházejí ze Střední Ameriky nebo ze Západní Indie.

Když zdolali mírné stoupání a zastavili se na plošině,

Brandt zvedl hlavu, uviděl Bigglese a strnul, jako by

vrostl do země. Chvíli ho pozoroval a na čele mu

naskočily vrásky. Pak se otočil ke svým společníkům a

oslovil je ostrým hlasem. Po krátké výměně názorů mávl

rukou, vykročil k Bigglesovi a zastavil se přímo před

ním. Výraz jeho obličeje vyjadřoval spíše úžas než

nepřátelství,

což

bylo

vzhledem

k

okolnostem

pochopitelné.

„Kdo jste?“ zeptal se.

Biggles oklepl popel z cigarety. „Jestli vás to zajímá,

jmenuji se Bigglesworth, ale myslím, že vám to nic

neřekne.“

„Jak jste tady dlouho?“

„Asi půl hodiny.“

„Co tu děláte?“

„Na to se mohu zeptat i já vás,“ řekl Biggles stroze,

neboť se rozhodl přenést boj na nepřátelské území. „Co k

čertu má znamenat, že střílíte na mé letadlo?“

Brandtův úžas byl zcela nelíčený, protože o střelbě

na letadlo mu dosud nikdo neřekl.

„Já že střílím na vaše letadlo?“ vybafl. „O čem to

mluvíte?“

„Cožpak už člověk nemůže obletět pustý ostrov,

aniž by po něm střílel nějaký zuřivý šílenec?“

„Šílenec…? Co to melete… co?“ zakoktal Brandt.

„Chtěl jsem s několika přáteli přistát na laguně a

trochu se tu rozhlédnout, protože se nám ostrov zalíbil a

najednou na nás někdo zahájil palbu. Vůbec se nám to

nezdálo a proto jsem vystoupil na břeh, abych zjistil, kdo

je za to zodpovědný. Viděl jsem kouř, tak jsem přišel

sem, ale nikdo tu nebyl a zdálo se, že se všichni dali do

lovu koz. To je všechno. Jestliže ti lidé, co na nás stříleli,

jsou vaši zaměstnanci, zeptejte se jich, co je to napadlo!

Proč střílejí na neznámé lidi?“

„Ohlásil jste to někde?“

„Ještě ne, ale udělám to, pokud se mi nedostane

vysvětlení nebo omluvy.“

Zjevně zaskočený Brandt se obrátil na lovce koz,

kteří se zatím shromáždili v táboře a zeptal se jich, kdo

střílel. Jeho hlas se chvěl vzteky. Nebylo divu, protože se

zřejmě domníval, že střelba přivedla Bigglese k jeskyni.

Jeden vystrašený muž zamumlal, že mu náhodou spustila

puška. Biggles chtěl namítnout, že kulomety samy od

sebe nespouštějí, ale pak si řekl, že bude lepší se o

kulometu nezmiňovat.

„Kde máte to své letadlo?“ obrátil se na něj Brandt.

„Chlapci odletěli do Nassau pro benzín. Vrátí se,

aby mě tady vyzvedli.“

Brandt vypadal, jako by nevěděl, co na to říct nebo

co udělat. „Je mi toho všeho moc líto,“ řekl konečně.

„Promiňte na okamžik.“ Vzal za rameno muže, o němž se

Biggles domníval, že to je Vaucher, a odvedl ho stranou.

Jejich rozhovor byl vážný, patrně hledali řešení, jak se

vyrovnat se situací. Biggles dále nezúčastněně čekal, jako

by celou věc nepokládal za důležitou. Tušil, že Brandtovi

vrtá hlavou hlavně to, zda byl v jeskyni a viděl sklad

zbraní, ale nechtěl o tom mluvit, Biggles tam být

nemusel.

„Asi se divíte, co tu děláme s takovou spoustou lidí,“

řekl Brandt po návratu. Je to tak, že jsem si tenhle ostrov

pronajal a zamýšlím ho vyčistit pro pěstování ovoce.“3

„Dobrý nápad. Slyšel jsem, že se to vyplácí.“

„Proto také moji lidé musí postřílet kozy. Napáchají

spoustu škody, okusují mladé stromky a podobně.

Omlouvám se, pokud jeden výstřel mířil na vás.“

„Je mi to jasné,“ přikývl Biggles. „Jestliže jste si

ostrov pronajal, pak jsme vnikli na váš pozemek.

Nevěděli jsem to. Tím se vina nějak vyrovnává. Nebude

vám vadit, když se tu trochu projdu, než se vrátí moji

přátelé, aby mě odvezli?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Brandt. „Nemohu vám tady

poskytnout žádné pohostinství, ale za chvilku se budu

3 Nebyla to nejhorší výmluva, protože britská vláda skutečně

pronajímala některé menší bahamské ostrovy. Výše nájemného

závisela na národnosti žadatele a na účelu, pro který si ostrov

pronajal. Pro místní obyvatele, kteří chtěli na půdě farmařit, bylo

nájemné pouze symbolické.

vracet na škuner. Pojďte se mnou, nějaká ta sklenička se

najde. Zvu vás.“

„Díky,“ přikývl Biggles, i když odejít na palubu

jachty bylo to poslední, co by si přál. Dobře věděl, že jak

jednou bude na lodi, nemusí ho pustit zpátky na břeh.

Otázkou bylo, nač se vymluvit. Brandt se zatím choval

vlídně, Biggles si však byl jist, že kdyby zjistil s kým

hovoří, nikdy by nevyvázl z jachty živý a stejně by to

dopadlo, kdyby věděl, že Biggles zná obsah jeskyně.

Nepustil by ho už ze strachu, že by nemlčel.

Pak zazněla otázka, kterou Biggles čekal.

Brandt se mu podíval přímo do tváře a zeptal se:

„Mimochodem, byl jste v jeskyni?“

„V jeskyni?“ předstíral překvapení Biggles. „V jaké

jeskyni?“ řekl nevinně.

„Je tady kousek za vámi,“ řekl Brandt, „ale vyhněte

se jí. Je nebezpečná. Skála je úplně zvětralá a strop se

může každou chvíli sesypat. Varuji každého, aby tam

nelezl.“

„Mě varovat nemusíte,“ usmál se Biggles. „Já na

jeskyně nejsem. Trpím strachem z uzavřených prostor,

tak zvanou klaustrofobií.“

„Promiňte,“ řekl Brandt, kterému se zřejmě ulevilo.

„Jen jsem se tak zmínil.“

„Napíšu přátelům krátkou zprávu, pro případ že by

přiletěli a já budu ještě na vaší jachtě,“ navrhl Biggles.

„Není třeba,“ mávl rukou Brandt. „Uslyšíme letadlo

přilétat a moji lidé posádce řeknou, kde jste.“

Biggles přikývl. Viděl, že se už návštěvě nevyhne a

smířil se s nevyhnutelným. Než udělat krok, vedoucí k

otevřenému nepřátelství, raději ponechá věcem volný

průběh. Proti přesile, kterou viděl, by neměl nejmenší

naději. Když ho proto Brandt vyzval: „Pojďme na loď.

Něčeho se napijeme,“ nic nenamítal. Alespoň se tam

přesvědčí, zda je jachta skutečně Cordelia a ověří si, jaké

dostala náhradní jméno. Vůbec nepochyboval, že k tomu

došlo.

Zjistil již všechno, co potřeboval a neměl důvod,

zůstávat na ostrově. Jak se ovšem z lodi dostane, to byl

problém, jehož řešení musel zatím odsunout.

KAPITOLA DESÁTÁ

GINGER NEVYCHÁZÍ Z ÚDIVU

Je možné si představit zrzkovo zděšení, když viděl,

že lovci přerušili lov bez jediného výstřelu a proč se tak

stalo. Mohl se na to jen bezmocně dívat. Chvíli doufal, že

Biggles si nebezpečí všimne a vrátí se zpátky k němu.

Neviděl na něj, a protože nevěděl nic o jeskyni, o jejíž

existenci se dříve s Bigglesem dohadovali, divil se kam

zmizel a proč je tam tak dlouho.

Dostal odpověď, když se Biggles náhle objevil na

plošině. Ani zdaleka se neměl k útěku, ale klidně se

posadil na jeden balvan. Když ho o něco později viděl

rozmlouvat s lidmi, kteří vystoupili z jachty, nevěděl co

si o tom myslet. Čekaly ho ovšem ještě divočejší věci.

Když viděl Bigglese, jak kráčí po svahu dolů k jachtě,

přímo zkoprněl. Neuměl si představit, že to Biggles dělá

dobrovolně. Přestože si nevšiml známek násilí, zdálo se

mu, že ho k tomu museli nějak přinutit. Biggles mu příliš

připomínal mouchu, která přijímá pavoukovo pozvání

„pojďte do salónku“.

Čas ubíhal. Slunce dosáhlo zenitu a nemilosrdně

bičovalo ostrov žhavými paprsky. Ginger zalezl do stínu,

který mu v omezené míře poskytovaly aloe. Mučilo ho

horko, měl žízeň, cítil se mizerně a trápily ho starosti.

Nevěděl co dělat. Nic ho nenapadalo, mohl jen trčet na

místě a sledovat, co se bude dít. Obával se odejít, neboť

Biggles se mohl vrátit. Kdyby se mu podařilo

vyklouznout z jachty a byl by v úzkých, určitě se

spolehne na to, že mu Ginger pomůže.

Zrzek měl ovšem k opuštění stanoviště jeden

opravdu vážný důvod a tím byla žízeň. Potřeboval se

napít a voda byla ve člunu v polní lahvi, kterou tam

nechali. Spustí se tam. Bylo skoro vyloučeno, že by tím

propásl přílet letadla, které přiletí až příští den. Mrzelo ho

to, moc rád by si o situaci promluvil s Algym a s

Bertiem. Tuze mu chyběli. Den se vlekl a zrzek už byl

rozhodnut dojít si pro vodu, když se náhle situace

změnila. To k čemu došlo, zvýšilo jeho obavy, až

dokonce zapomněl na žízeň. Z jachty totiž začali

vycházet na břeh muži. Byly jich desítky a jako kolona

mravenců stoupali po svahu k táboru. Na hlavách měli

sombrera a v pestrých košilích vypadali jako armáda

banditů. Ginger samozřejmě věděl, že byli na lodi, vždyť

je viděl posedávat a polehávat na palubě a nedělat tam

nic užitečného. Moc o tom však nepřemýšlel,

předpokládal, že jde o bojovníky, kteří čekají na začátek

revoluce, nebo co se to vlastně chystalo. Tolik mužů by

ani nebylo potřeba k nějaké běžné práci. Otázkou však

zůstávalo, co teď chtějí na ostrově dělat? Znamená to

začátek revoluce, nebo si vyšli na břeh jen proto, aby si

protáhli nohy?

Ginger nemusel na odpověď dlouho čekat. První

muži dorazili do tábora a zmizeli. Zdánlivě vešli přímo

do nitra skály. Zanedlouho se však znovu objevovali s

nákladem na ramenou a vydávali se na zpáteční cestu k

jachtě. Někteří nesli bedny, jiní pušky, po jedné na

každém rameni. Některé bedny byly tak těžké, že se pod

jejich tíhou prohýbali dva nosiči.

Ginger tomu již rozuměl. Biggles měl pravdu. Ve

skále byla jeskyně, do které nechal Brandt uskladnit to

zlověstně vyhlížející nářadí boha války. Jachta pak odjela

nalodit muže a nyní se s nimi vrátila, aby zde převzali

zbraně. Bylo plavidlo v laguně Cordelia? Ginger to

nevěděl a nijak zvlášť ho to nezajímalo. Pokud to nebyla

Cordelia, byla to jiná loď, použitá pro stejnou akci.

Nechápal ale Bigglesovo chování. Musel přece zbraně a

zásoby v jeskyni vidět. Proč nic nepodnikl? Proč se

nevrátil? V zrzkovi vznikl dojem, že ačkoli tu tajnou

zbrojnici viděl, byl zřejmě zadobře se spiklenci, jimž

patřila! Proč lidé, kteří nesporně hodlají někde začít

válku, Bigglese na místě neodstřelili, nebo ho alespoň

neuvěznili? Viděl příliš mnoho a oni se neodváží ho

pustit, aby někde neohlásil, co se chystá.

Na tyhle otázky se samozřejmě dalo odpovědět, ale

nebylo nijak překvapující, že Ginger neznal odpovědi.

Když pozoroval poslední nosiče, jak ukládají náklad na

loď, dospěl k závěru, že tu už není jediný důvod, aby loď

s ozbrojenci zůstala v laguně. Všechno bylo připraveno k

odplutí. Bylo by velmi divné, kdyby válečnou výzbroj

nakládali takovým tempem, a pak trčeli delší čas v

laguně. Dokonce by mohli vyplout okamžitě nebo o

dnešní noci. A nic jim nemohlo zabránit, aby vzali

Bigglese s sebou!

Při té myšlence Ginger skoro propadl panice.

Pohlédl na jachtu, kde poslední muži překračovali

hrazení a slézali po schůdcích do podpalubí. Očekával, že

loď se pohne. Volněji vydechl, až když poznal, že se nic

takového nechystá.

Proč ne? Na břehu už nezůstal nikdo. Lámal si s tím

hlavu, až ho napadlo, že námořníci myslí jinak. Zadíval

se na břeh laguny a hledal na něm znamení, kam až voda

stoupne při přílivu. Byla jasně viditelná podle tmavě

zbarvených chaluh a prozradila mu, co chtěl vědět. Právě

teď asi vrcholil odliv! Nevěděl, jaká je hloubka vody v

průrvě mezi skalami. Rovněž neznal ponor jachty. Věděl

však, že jestli je tohle Cordelia, je nyní plně naložená a

bude k vyplutí potřebovat značnou hloubku. Při odjezdu

z Falmouthu vezla spoustu zásob, teď ovšem naložila

další náklad. Nemusel nad tím hloubat, vždyť viděl

nosiče vlekoucí bedny. Náboje a střelné zbraně jsou

těžké. A k původnímu nákladu teď přibyly nejméně dvě

stovky lidí! Loď je prostě přetížená!

To vše se Gingerovi honilo hlavou, když seděl na

svahu kopce. Otravovaly ho mouchy, štípali mravenci a

on se horkem a úzkostí potil a pokoušel se vymyslet, co

má dělat, pokud se vůbec něco podniknout dalo. Došel k

závěru, že loď nyní čeká pouze na příliv, aby projela

mezi skalami. Získal tím odklad několik hodin. Stále

zbývala naděje, i když jí nepřikládal velkou váhu, že

Bigglesovi dovolí vyjít na břeh. Ale čím déle to trvalo,

tím menší byla jeho naděje, že se tak stane. Brandt, nebo

kdo velel lodi, ho dostal na loď a hodlal ho tam přidržet.

Zrzek si neuměl představit, že by Biggles tak dlouho

zůstával na lodi dobrovolně, když věděl, že Ginger na něj

čeká. To by neudělal. Kdyby byl Biggles volný, byl by

již dávno zpátky.

Během půl hodiny, kdy slunce zapadalo jako

obrovský rudý balon za útes, žízeň zvítězila. Ginger

musel podstoupit riziko, že když sejde ke člunu, ztratí na

čas loď z dohledu. Zoufale se potřeboval napít. Napíše

Algymu zprávu o tom, co se stalo a dá ji někam, kde ji

nepřehlédne, až zítra ráno přiletí. Nejlépe bude, když ji

nechá ve člunu.

Ginger si byl jist, že když je Algy neuvidí u člunu,

pochopí, že tu něco není v pořádku a poletí hodně nízko a

možná i přistane. Když bude příležitost, dá mu znamení.

Pokud tu ještě bude jachta, Algy ji uvidí, dovtípí se co se

stalo, a bude podle toho jednat. Kdyby jachta odplula,

zrzek pochopitelně na letadlo zamává, a Algy přistane.

Společně pak najdou jachtu na moři, zjistí její kurz a

podají

zprávu

úřadům,

asi

přímo

guvernérovi

Bahamských ostrovů v Nassau.

Stmívalo se a Ginger využil hasnoucího světla k

napsání zprávy Algymu. Použil listu ze svého zápisníku.

Jachta mezitím nejevila žádné známky, že by se chystala

k odjezdu, a tak se hnal dolů ke člunu. Věděl, že by ho

tam Biggles hledal, kdyby se mu podařilo utéct z lodi.

Našel člun ve stejném stavu, v jakém ho opustili a

byl rád, že moře je zcela klidné. Nezdálo se, že by mělo

dojít k nějaké změně. Hltavě se napil a pak zamyšleně

žvýkal suchary, aniž by pociťoval hlad. Potom si ověřil,

že člun je dobře zajištěný, položil zprávu na nápadné

místo a zatížil ji kamenem. Protože chtěl mít jistotu, že ji

Algy nepřehlédne, použil střed palmového listu jako

tyčku, na kterou přivázal kapesník jako malou vlajku a

palmový klacík zastrčil do skalní štěrbiny v sousedství,

aby stál rovně.

Spokojen s tím, že udělal co se dalo, vydal se zpátky

na místo, kde strávil většinu dne. Šplhal do vršku a dával

si pozor na ostny kaktusů. Samozřejmě se nevzdával

úmyslu, že si sestup ke člunu zopakuje ráno, jakmile

uslyší zvuk leteckého motoru. Doufal, že mu v tom

nezabrání nikdo z jachty.

Když znovu zaujal své místo, zjistil, že jachta ještě

neodplula. Neměla rozsvícená kotevní světla, ale některá

okénka na boku lodi zářila. Byl to roztomilý obrázek,

jaké se malují na obaly dětských stavebnic a za jiných

okolností by si nepřál nic jiného, než aby se na něj mohl

dívat déle. Na hladině se odrážel měsíc, proti nebi se

rýsovaly tvary palem a všude vládlo ticho. To vše

dohromady se spojilo, aby místo působilo okouzlujícím

dojmem. Cítil, že nebýt ozbrojenců na jachtě, byla by

laguna malým rájem.

Čas plynul pomalu, noc se vlekla, jitro bylo daleko.

Příliv již dosáhl vrcholu a nastupoval odliv a na jachtě

nebyly znát přípravy k odplutí. Občas se na palubě mihl

matný stín, nic víc. Všichni na jachtě patrně spali, jinak

by dali o sobě nějak vědět. Jednou věcí si byl Ginger

nyní jistý. Jestliže byl Biggles dosud na palubě, a Ginger

si nedovedl představit, kde jinde by mohl být, drželi ho

tam proti jeho vůli.

Nedokázal by přesně určit, kdy ho napadlo začít s

pátráním. Noc pokračovala a zdaleka nesvítalo.

Bigglesův osud nešel Gingerovi z hlavy a tak, uklidněn

vědomím, že kdyby ho chytili, Algy se z jeho lístku

dozví, co se stalo, začal opatrně sestupovat k lodi. Čekal,

že na palubě narazí na hlídku, na všech větších lodích

bývaly. Ale když se nepozorovaně kradl po břehu od

jednoho krytu ke druhému, až byl těsně u jachty, stále

tam nikoho neviděl. Napadlo ho, že nedostatek kázně je u

vzbouřenců běžným jevem, bylo proto docela možné, že

si hlídkující muži zdřímli.

Zastavil se, protože na palubu se mu nechtělo.

Obával se, že by to patrně dopadlo špatně. Sám by jen

stěží dokázal zjistit, kde se nalézá Biggles, jehož

záchrana byla vlastně jediným důvodem, proč se přiblížil

k lodi. Měl jen nejasnou představu, že snad vyslechne

rozhovor několika lidí z posádky, nebo nahlédne do

jachty některým z osvětlených bočních okének. Stál za

kaktusem podobným svícnu, tak blízko jachty, jak se pro

tu chvíli odvážil, když k jeho uším dolehl slabý zvuk.

Zprvu si myslel, že na lodi zapnuli nějaké elektrické

zařízení, avšak brzy poznal, že se zmýlil. Nad vodou se

neslo volání, a když se podíval směrem odkud znělo,

spatřil motorový člun, poměrně velkou osobní loď, která

vplouvala do laguny. Náhlý ruch na jachtě prozradil, že

volání uslyšeli. Rozsvítila se světla a zazněly hlasy.

Volání bylo opětováno.

Zrzkovou první reakcí byl přirozeně údiv nad zcela

neočekávaným vývojem. Když se však nad věcí krátce

zamyslel, nebylo to zase nic tak pozoruhodného. Ostrov

byl prostě místem dostaveníčka, kde se setkávali všichni,

kdo se účastnili spiknutí. Jeho plán pokusit se najít

Bigglese, splaskl jak propíchnutý balon. Hledat Bigglese

na jachtě za této situace, by bylo marné. Teď bylo docela

jasné, proč jachta nevyplula. Čekala na příjezd

motorového člunu. Kdopak s ním přijel? Nepochybně

někdo velice důležitý. Odpluje jachta po jeho příjezdu?

Nenalézal na otázky odpověď. Zatím mohl jen čekat dál a

pozorovat co se děje, dokud ho denní světlo nedonutí,

aby se stáhl na bezpečnější místo.

Motorový člun se blížil, ale zřetelně zpomaloval,

brázda pěny, táhnoucí se za ním v ladné křivce, se

snižovala, až člun dorazil k boku jachty a zastavil se. Dva

muži v bílých oblecích se vyšplhali na palubu. Ti kteří

tam čekali, je přivítali s nelíčeným nadšením. Chvíli

spolu stáli na palubě a hovořili, zatímco posádka, jež to z

uctivé vzdálenosti pozorovala, se postupně rozešla.

Zrzek se nemohl rozhodnout. Posadil se, aby si vše

rozmyslel a buď se přiklonil ke svému původnímu plánu,

nebo se ho vzdal. Cítil, že by měl něco udělat. Byl

připravený podstoupit nebezpečí, ale nemohl zavírat oči

před skutečností, že to co zamýšlel, bylo nyní ještě

obtížnější pokud ne docela beznadějné. Nebyl schopen

dospět k nějakému rozhodnutí, jen hleděl dolů na jachtu a

na lidi, kteří po ní přecházeli. Ve světle měsíce je viděl

docela zřetelně.

Nerozhodně tak stál a pozoroval jachtu, když jeho

pozornost upoutal tichý zvuk, který se ozval blízko jeho

stanoviště. Neviděl nikoho vycházet na břeh, a přece se

někdo pohyboval jenom několik yardů od něho. Byly to

kozy? To vyloučil. Po dopoledním lovu by se sotva

odvážily natolik přiblížit k lidem.

Když zapraskala suchá větvička, skrčil se za blízký

kaktus a už nepochyboval, že tu není sám. Horečně

přemýšlel. Kdo to může být? Proč se skrývá? Nikoho z

posádky by nenapadlo v tuhle hodinu vyjít na břeh, a i

kdyby tuhle možnost připustil, proč by se choval jako

vetřelec? Co když to je Biggles? Ne, ten to není. Kdyby

ho hledal, nešel by k jachtě, ale ke gumovému člunu!

Neznámý se blížil a zrzek zadržel dech, neboť uviděl

postavu plížící se jen pár yardů od sebe. Byl to muž.

Zakryt kaktusem se zastavil a zrakem zkoumal palubu

jachty. Na jeho tvář dopadl svit měsíce a přestože to bylo

zcela nesmyslné, Ginger měl pocit, že tu mladou tvář již

někde viděl. Kde ale? Nemohl od ní odtrhnout zrak. Kde

jenom viděl ty jemně řezané rysy, ty vlasy černé jako

uhel a hladkou olivovou pleť?

Náhle si to uvědomil, přišlo to jako blesk. Znal toho

muže a už i věděl odkud. Samozřejmě! Bylo to ve

Warleigh Towers, v Brandtově domě v Anglii. Poznával

mladého muže, jenž sledoval Bigglese, když prohrabával

hromadu popele na zahradě. Měl důvod zapamatovat si

ho, protože tehdy došlo ke rvačce. Vzpomněl si i na

jméno, které znělo: Francisco Tristano. Mladík z Kuby.

Co tady proboha dělal? Nebyl Brandtův přítel. Naopak

přísahal, že ho zabije, aby pomstil vraždu svého otce. teď

držel v ruce jakýsi nástroj a Ginger poznal sekyru. Bylo

tak těžké poznat, k čemu ji má?

V Gingerově hlavě se vyrojily otázky. Jak se ten

mladík dostal na ostrov? A když na to přijde, jak se

dověděl, že Brandt je tady? Co všechno věděl? Proč v

noci vyšel na břeh, nebo se zde po celou dobu schovával?

Nejdůležitější ovšem bylo, zda se na něj mohl Ginger

spolehnout jako na spojence? Zrzek velmi nutně

potřeboval spojence! Musel se rozhodnout rychle,

protože mladý Kubánec se otočil a stoupal k tábořišti.

Ginger musel využít příležitosti.

„Francisco,“ zašeptal.

Chlapec se bleskurychle otočil a rozpřáhl se

sekyrou.

Zrzek vstal a vkročil do měsíčního svitu.

„Vzpomínáte si ještě na mě?“ zašeptal. „Setkali jsme se

na zahradě Brandtova domku v Anglii.“

Pokud zrzek žasl, když spatřil Francisca, mladý

Kubánec byl při pohledu na Gingera tak ohromen, že mu

sekyra málem vypadla z ruky. „Anglický policista,“

vydechl. „Co tu děláte?“

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

FRANCISCO VYSVĚTLUJE

Ginger si s úlevou oddechl, že při

tak

nepochopitelném setkání nedošlo k nehodě. „Čekám na

Brandta,“ vysvětloval. „Myslím, že je na jachtě.“

„Ano, taky si to myslím. Doufám, že tam je.“

„Jak jste se sem dostal?“

„Na člunu.“

„Na jakém člunu?“

„Na tom, který právě připlul.“

„Jak jste to provedl?“

„Jsem členem posádky.“

„Proč?“

„Abych konečně zbavil svět toho, komu říkáte

Brandt.“

„Jak jste zjistil, že je tady?“

„Po návratu do Havany, jsem sledoval jeho bratra

Martina.“

„Byl na Kubě?“

„Ano, žije tajně v Palacio de las Rosas.“

„Co to je za podnik?“

„Velmi drahý hotel. Jeden přítel mi řekl, že tam je.“

Palacio de las Rosas! Vzpomínka na tu adresu

bleskla Gingerovi hlavou. Vybavil si útržek papíru, který

našli v popelu z ohně na zahradě. „Posaďte se a povězte

mi o tom,“ vybídl mladíka.

Mladý muž mu vyhověl. „Sledoval jsem Martina a

doufal jsem, že jednoho dne uvidím jeho bratra. Jezdí na

Floridu do Miami a dělá tam podezřelé obchody.“

„Jaké?“

„Prodává klenoty. Nikdo neví, odkud je má.“

„Myslím, že vám to mohu prozradit. Brandt je

podvodně získal v Anglii a nějak je předal svému

bratrovi. Prodává je, aby měl více peněz k podpoře

revoluce. Ale pokračujte.“

„Potom Martino koupil člun, ten malý, co vidíte

dole. A teď mě přivedl ke svému bratrovi.“

„Ale jak jste se sem dostal?“

„Už jsem vám řekl, že na jeho člunu.“

„Jak se vám to povedlo?“

„Sháněl posádku. Vyhledal jsem ho a řekl mu, že

jsem Kubánec. Povstalec, který chce bojovat. Tak mě

sem přivezl ještě s několika jinými.“

„Takže muž jenž právě přijel je Brandtův bratr

Martino?“

„Sí, seňor.“

„Stále chcete zabít Mattia?“

„Přísahal jsem to. Mám pistoli.“

„Nebojíte se, že vás pozná?“

„Ne, seňor. Když mě viděl, byl jsem ještě malý

chlapec.“

„Proč jste vystoupil na břeh?“

„Abych zjistil, kam dal pušky. Zničím je.“ Francisco

významně potěžkal sekyru.

„Takže nejste na straně revoluce?“

„Ne, seňor.“

„No, na zničení pušek je už pozdě. Dnes je přenesli

na jachtu.“

Francisco učinil typické gesto Latinoameričanů,

naznačující rozmrzelost. „Co na tom záleží? Chci zabít

Mattia.“

„Spíš oni zabijí vás. Na jachtě je dvě stě mužů.“

„Co na tom? Až zabiji vraha, zapálím jachtu. Ať

celá shoří.“

Zrzka to zarazilo, protože mladík se tvářil, že to

myslí vážně. „To nesmíte udělat,“ řekl ostře.

„Porqué?“

„Protože můj přítel, jehož jste viděl se mnou v

Anglii, je teď právě na palubě.“

Francisco vytřeštil oči. „Ten policejní důstojník?“

„Ano.“

„Co tam dělá?“

„To nevím. Myslím, že ho zajali a teď ho vězní.

Jinak by se byl vrátil na ostrov.“

Jak jste se sem dostali?“

„Letadlem. Přátelé s ním odletěli, ale vrátí se.“

Ginger se dal do vyprávění, jak s Bigglesem přestoupili

na člun, kam jej ukryli a co hodlali dělat. Skončil tím, jak

připlula jachta, Brandt z ní vystoupil na ostrov, mluvil s

Bigglesem a pak ho odvedl na loď.

„Proto tady hlídáte?“

„Ovšem.“

„Co chcete dělat?“

Ginger pokrčil bezmocně rameny. „Nevím. Co teď

můžu dělat? Když jsem vás uviděl, byl jsem na cestě k

lodi. Nemohu opustit svého přítele.“

„Musíte ho zachránit dřív, než bude pozdě.“

„Kdy bude pozdě?“

„Už zítra. Loď odpluje.“

„Jak to víte?“

„Všichni o tom mluví.“

„Kam pojedou?“

„Na Kubu.“

„Chtějí začít revoluci?“

„Samozřejmě.“

„Proč to dělají?“

„Aby se Martino stal kubánským prezidentem.“

„Není zrovna skromný.“

„Sí, seňor.“

„Mám za to, že vy nechcete, aby se stal

prezidentem.“

Francisco si odplivl.

„Domnívám se, že když vás Martino přijal na člun,

nemá tušení kdo jste.“

„To opravdu nemá,“ ušklíbl se mladík.

„Mohu tomu rozumět tak, že se můžete klidně vrátit

na palubu?“

„Ovšem. Když teď vím, že pušky naložili na loď,

jdu tam zpátky. Proč se ptáte?“

„Protože můžete na palubě zjistit, co se stalo s mým

přítelem. Mohli ho zabít, ale nechce se mi věřit, že by to

udělali. Spíše ho někam zavřeli. Kam? Kdybych to věděl,

pomohu mu uprchnout. Potom bychom se spojili s

armádou a postarali se o zastavení revoluce.“

„Musím zabít Mattia.“

„Jste opravdu neúnavný,“ vzdychl Ginger. „Mě zas

hlavně zajímá, jak dostat svého přítele z Brandtovy

jachty.“

Francisco chvilku přemýšlel a pak se zvedl. „Mohu

to zkusit,“ řekl. „Zjistím, kam strčili vašeho přítele a

vrátím se. Počkejte tady.“

„Ani se nehnu,“ slíbil Ginger.

Francisco kývl na pozdrav a vydal se ke břehu. Byl

už na břehu, když si zrzek všiml, že nechal sekeru ležet u

jeho nohou. Nezdálo se mu to důležité a pustil to z hlavy.

Zůstal sedět na místě s lokty opřenými o kolena a s

bradou v dlaních a žasl nad podivuhodnými cestami

osudu, hlavně však nad úporností mladého Kubánce, s

jakou setrvával na svém rozhodnutí pomstít otcovu smrt.

Mladík neměl v hlavě nic jiného, než tenhle děsivý úkol.

Zrzek čekal a uvažoval, jak zachránit Bigglese. Jeho

vyhlídky, že by na to stačil sám, byly pramalé. Všechno

se to tak zamotalo, že na to prostě nestačil…

KAPITOLA DVANÁCTÁ

VRAŽDA

Když Biggles kráčel s Brandtem a jeho společníky

dolů k jachtě, neměl jasno, co udělá dál, ani netušil, co se

skrývá za Brandtovým pozváním na skleničku. Brandt až

dosud neprojevil nejmenší známku nepřátelství či

podezření, že Biggles je někým jiným, než náhodným

turistou, za kterého se vydává.

Uspokojovalo ho to, i když příliš klidný nebyl.

Cestou z kopce se na finančníka několikrát podíval, ale

jeho tvář byla bezvýrazná a neprozrazovala nic. S jeho

společníky si nebyl tak jistý. Neměl dobrý pocit, když

slyšel, jak si mezi sebou něco brumlají. Kdyby ovšem

odmítl pozvání ke vstupu na palubu, vyvolalo by to

rozhodně podezření, pokud ho nepodezřívali už teď.

Kráčel tedy dál a tvářil se, že mu to vůbec nevadí.

Říkal si, že se v nejhorším alespoň přesvědčí, zda se

pod novým nátěrem skrývá zmizelá jachta, zamaskovaná

i menšími konstrukčními změnami. Předpokládal, že

majitel změnil také jméno lodi a bylo by dobré vědět, jak

ji překřtil.

Jakmile vstoupil na palubu, věděl, že je na Cordelii,

neboť už na první pohled bylo jasné, že jeden komín

ničemu neslouží. Kromě toho černou a červenou barvu

natřela posádka nedbale, bylo zřejmé, že muži jimi jen

spěšně překryli původní bílý podklad, který dosud na

mnoha místech prosvítal. Dalo se to pochopit, protože

natírání jistě probíhalo za plavby a ve spěchu.

Následoval Brandta po kajutních schůdcích a pak

chodbou vedoucí do hlavní kabiny. Majitel ji dal vybavit

pohodlným nábytkem, takže připomínala luxusní obývací

pokoj. Boční okénka byla umístěna nad úrovní očí, což

znamenalo, že od chvíle kdy vstoupil, nevěděl, co se děje

na břehu a na palubě. Biggles proto nemohl vidět

stěhování válečného materiálu z jeskyně na jachtu, mohl

pouze slyšet, jak je venku rušno. Stálé dunění kroků na

palubě naznačovalo, že se něco děje, ale ani se

nepokoušel hádat, co to je. Více ho zajímalo, co se

odehraje v kabině. Stále ještě nevěděl, proč ho Brandt

pozval na palubu.

Hostitel s přívětivým výrazem ve tváři připravoval

nápoje. Po jedné skleničce Biggles sáhl a posloužili si i

ostatní. Žádného z mužů pochopitelně neznal, ale

nepochyboval o tom, že jde o další účastníky spiknutí.

Potom když stáli se sklenkami v rukou, Brandt náhle

zcela nevzrušeně vytáhl své první eso. Podíval se

Bigglesovi přímo do očí, a aniž by zvýšil hlas nebo

změnil výraz, řekl: „Teď mi snad už povíte, proč jste si

mezi tolika nádhernými ostrovy, které tu všude jsou,

vybral zrovna tenhle.“

Biggles předstíral překvapení a uchýlil se k

stařičkému triku, že na otázku odpověděl otázkou. „Je

snad nějaký důvod, proč bych si neměl vybrat právě

tenhle ostrov?“

„Neuhýbejte, pane!“ řekl Brandt ostřejším tónem.

„Vysvětlíte mi skutečný důvod vašeho příjezdu na Isla

Santina?“

„Ovšem. Prostě mě napadlo podívat se sem.“

„Podívat se na ostrov, nebo vás napadlo, že tu něco

najdete?“

„Je tu něco, co bych neměl vidět?“

„Možná. Možná jste to už viděl!“

„Například co?“

„Například tahle jachta. Ale neptejte se sám! Až

dosud jste mi neodpověděl na jedinou otázku!“

Biggles stále otálel, především aby získal čas,

protože chápal, že ničemu jinému to neposlouží. Už

pochopil, že ho Brandt podezírá od začátku. „Než

budeme pokračovat, snad mi řeknete, k čemu je to

vyptávání. Jistě vás nepřekvapí, když proti tomu budu

mít námitky. Jsme tady na britském území a mám tu

stejná práva jako vy – možná i větší.“

„Dobrá,“ řekl Brandt stroze. „Povím vám tedy sám,

proč jste tu. Přišel jste jako vyzvědač!“

„Vyzvědač? Čí vyzvědač? Komu mám sloužit?“

„To chci slyšet od vás a radím vám, abyste byl

upřímný. Já jsem trpělivý člověk, ale to nemohu tvrdit o

svých přátelích.“

Biggles si v duchu přiznal, že další předstírání už

nemá smysl. Proč by neposkytl Brandtovi námět k

přemýšlení?

„Dobrá,“ řekl klidně. „Pokud mi chcete radit, také

vám poradím. Vím, kdo jste, co zde děláte, a ví to celá

řada dalších lidí. Nemá to smysl, Brandte. Tohle vám

nevyjde. Britská vláda bdí nad svým majetkem více, než

si dovedete představit. Zatím jste mnoho škody

nenadělali, ale když budete takhle pokračovat, brzy se

dostanete do velkých nesnází. Zabalte to. Vraťte se do

Falmouthu a pokuste se nějak vyřešit to, co jste provedl.“

Brandt vypadal polekaně. „Co mám zabalit?“

„To vám snad nemusím povídat.“

„Kdo vlastně jste?“ vyhrkl Brandt a čelo mu rozryly

vrásky. „Proč strkáte nos do mých záležitostí?“

Biggles se na pár vteřin zamyslel. „Asi vám jen

prospěje, když to budete vědět,“ řekl potom. „Jmenuji se

Bigglesworth, ale moje jméno není důležité a patrně vám

nic neřekne. Důležitější je, že jsem detektiv ze Scotland

Yardu, pověřený úkolem u Interpolu.“

Nastala chvíle nepřátelského ticha.

„Zdá se, že jste jako detektiv nezahálel?“ ušklíbl se

konečně Brandt.

„Je to moje práce,“ usmál se Biggles.

„Co všechno víte?“

„Všechno co potřebuji vědět.“

„A co s tou moudrostí uděláte?“

„Záleží na tom, co uděláte vy.“

„Nebojíte se mi tohle říct?“

„Čeho bych se měl bát?“

„Toho co s vámi můžeme udělat.“

„Ať se mnou uděláte cokoli chcete, na konečném

výsledku mnoho nezměníte. Vládní orgány, které

zastupuji, vědí, že jste tu. Také vědí, že jsem tady já.

Dostal jsem úkol najít Cordelii a ten jsem splnil. Co se

toho týče, nemáte si na co stěžovat, protože pátrání bylo

jak v našem tak i ve vašem zájmu. Záhadná zmizení se

policii obvykle příčí. To byste měl vědět. Koneckonců

jste bohatý člověk. Mohli vás zavraždit nebo unést a

vymáhat výkupné. Nejlíp uděláte, když teď poplujete

zpátky do Anglie a vysvětlíte své chování. Jsme celkem

rozumní lidé.“

Brandt stál, jako by zkameněl. Bigglesova slova na

něj udělala dojem, protože měl mnoho co ztratit. Jeho

společníci měli ovšem jiný názor. Někteří sice nemluvili

plynně anglicky, avšak dokázali sledovat rozhovor a teď

netajili vztek. Jeden z nich, s revolverem na opasku, na

něj významně klepl a Biggles pochopil, že se situace

vyhrocuje. Nezbývalo mu ale nic jiného než vyčkat, k

jakému závěru vše dospěje.

„Vezmeme ho s sebou,“ vyštěkl jeden snědý chlapík.

„K čemu vám to bude dobré?“ zeptal se Biggles

dobrácky.

„Jestli dojde k boji, budete první na řadě, kdo padne.

Sám na to dohlédnu.“

„Možná vám přinese jisté uspokojení, že mě

odstřelíte,“ zavrtěl hlavou Biggles, „ale to vám mnoho

nepomůže, až budete sami stát před popravčí četou za to,

že jste přiměli řadu nešťastných hochů, aby zmařili své

životy, jen pro ukojení vaši ctižádosti. Jinak to vaše

dobrodružství neskončí.“

„My zvítězíme!“

„Dobrá, jak myslíte. Varoval jsem vás. Vládní úřady

už vědí, do čeho se pouštíte, a já tvrdím, že jste prohráli

boj dřív, než jste s ním začali.“

„Jak jste se o tom dověděl?“ vyhrkl Brandt, jemuž

zřejmě dělala největší starost právě tahle otázka.

„To nebudu rozebírat. Stopa za vámi je velmi

zřetelná.“

Brandt, který byl v podstatě rozumně uvažující

člověk, se asi rozhodl, že si věc promyslí. Šel ke dveřím,

otevřel je a zavolal. Vešli dva statní černoši, kteří zřejmě

byli na stráži. Rychle jim cosi přikázal a muži chopili

Bigglese za paže.

„Nezkoušejte žádné triky,“ otočil se k Bigglesovi.

„Mí přátelé doporučují, uklidit vás někam, kde

nenaděláte škodu.“

„Nic si nenamlouvejte, Brandte,“ usmál se Biggles.

„Ke škodě už došlo.“

Vyvedli ho ven, šli s ním chodbou a strčili ho do

jedné prázdné kajuty. Slyšel, jak jeden z nich otáčí

klíčem v zámku.

Prohlédl si vězení. Nalézal se v nevelké kajutě s

malým okénkem a jednoduchým lůžkem, určené patrně k

ubytování nenáročného hosta. Jedním pohledem se

ujistil, že oknem neuteče, neprotáhl by se jím. Židle tam

nebyla, posadil se tedy na lůžko, aby si promyslel svoje

postavení. Pak mu došlo, že mu nic nevzali. Byli tak

vzteklí, že ho ani neprohledali.

S neveselým úsměvem si uvědomil zvláštnost celé

situace. Dostal rozkaz najít Cordelii. Najít loď a nic víc!

Úkol se zdál být téměř nesplnitelný, ale brzy se kupodivu

ukázalo, že byl poměrně snadný. Nedostal pokyny k

zatčení Brandta, kdyby ho našel. Pokud mu bylo známo,

ani na něj nebyl vydán zatykač. Zatím nikdo nedokázal,

že by spáchal zločin, nic, co by dobrý právník nedokázal

vysvětlit, kdyby se Brandt vrátil do Anglie. Stručně a

jasně: Biggles splnil úkol a teď mu jen zbývalo předat

zprávu Raymondovi, jenž poskytne případ dál a výše. Z

téhle zatracené kajuty ovšem Biggles zprávu nikdy

nepředá…

Přirozeně si vzpomněl i na Gingera, který z horního

stanoviště musel vidět, kam se dostal. Bigglesovi bylo

zcela jasné, že nemohl dělat nic, než čekat na přílet

letadla. Až tu bude, zrzek vysvětlí Algymu a Bertiemu, k

čemu na ostrově došlo a následně budou jednat z vlastní

iniciativy.

Zvažoval, že se před Brandtem otevírají dvě cesty.

Vzhledem k tomu co mu Biggles vyložil, se mohl vzdát

své revoluční aktivity, stejně však mohl radu odmítnout a

vesele pokračovat v akci. Když se nad tím Biggles

zamyslel, dospěl k názoru, že rozhodnutí nebude záviset

pouze na Brandtovi. Jeho kubánští společníci patrně zašli

příliš daleko, a jenom sotva se zastaví. Když Biggles vzal

v úvahu všechny okolnosti, řekl si, že spiklenci budou

pokračovat v plánu a jeho vezmou s sebou. Pak, kdyby se

revoluce nezdařila, vítězové by ho považovali za

vzbouřence a jak to bývá za revolucí obvyklé, zastřelili

by ho na místě, než by stačil vytáhnout doklady.

Den ubíhal pomalu a do kajuty nepřišel nikdo.

Slunce se chýlilo k západu, světla ubývalo, na palubě

však dosud bylo velice živo. Když se Biggles postavil na

lůžko, mohl vyhlédnout oknem ven, ale zahlédl jen malý

cíp skalnatého pobřeží. Vedle několika kaktusů tam

neviděl nic zajímavého.

Nejvíc se obával toho, že jachta mohla každým

okamžikem vyplout na moře a jakmile tam jednou bude,

byl by zcela bezmocný. Jachtě by navíc mohl zkřížit

cestu dělový člun a potopit ji, což se mohlo snadno stát,

kdyby kubánská vláda začala větřit, co se chystá. Pak by

šel Biggles ke dnu i s Brandtem a celou revolucí.

Nastala noc.

Ještě stál na lůžku a vyhlížel okénkem ven, když se

najednou na druhé straně silného skla, několik palců od

jeho hlavy, objevila tvář. Za okamžik zmizela, ale

Bigglesovi to stačilo, aby pochopil, že ji už někde viděl.

Kde? Za jakých okolností? Zoufale namáhal paměť, aby

našel odpověď, a náhle se mu všechno vybavilo! Viděl tu

tvář jen jednou v životě a sice v Anglii, v zahradě

Brandtova domu v Hertfordshire! Byl to mladý Kubánec,

který tam přišel zavraždit Brandta! Mladík jménem

Francisco. Říci, že to Bigglesovi vyrazilo dech,

nevystihovalo situaci, Biggles úžasem téměř zkameněl!

Co tu pro všechno na světě ten mladík tropí? Podle

výrazu jeho obličeje Biggles hádal, že ho poznal a určitě

nebyl tak překvapen, jako on sám. Znamenalo to, že o

jeho uvěznění na jachtě věděl, stejně jako věděl, že

Biggles je policejní důstojník. Jak to však ovlivní jeho

zoufalou situaci?

Nebylo divu, že to Bigglese náramně popletlo.

Vzpomněl si na vlastní slova mladého Kubánce, že je

zapřísáhlým nepřítelem muže, který zavraždil jeho otce.

Co pak dělal na Brandtově jachtě? Bylo přece téměř

vyloučeno, že by se dostal na ostrov jinou lodí.

Biggles se posadil na lůžko, aby se utkal s tou

záhadnou šarádou…

Za několik minut se z chodby ozval zvláštní zvuk.

Nejdřív tam někdo tiše vyhekl a pak bylo slyšet žuchnutí,

jako když spadne na zem něco těžkého. Vzápětí

zarachotil klíč, dveře se otevřely a na prahu stál

Francisco s pistolí v ruce. Na tvář mu dopadlo světlo z

chodby a ozářilo v ní výraz napětí.

„Pojďte rychle, seňore,“ zaznělo.

Nic nevysvětloval. Ani nebylo třeba, protože za ním

leželo na podlaze tělo muže, který až dosud hlídal dveře.

Francisco zopakoval výzvu, naléhavě Bigglesovi

pokynul a vydal se chodbou vpřed. Biggles na nic

nečekal. Za dveřmi hlavní kabiny uslyšel ostrou výměnu

názorů a lehce se dovtípil, o čem se hádají. Jeho

osvoboditel Francisco pospíchal přímo vpřed a pak

nahoru po schůdcích, s Bigglesem v patách.

Na palubě se povalovali muži. Někteří spali a žádný

nejevil zájem o ty, kdož se hýbali. Francisco mávl pistolí

ke břehu. „Jděte, seňore“ řekl. „Váš přítel čeká.“

„Vy nepůjdete?“ vyhrkl překvapeně Biggles.

„Ne. Mám tu ještě práci.“

Biggles by mu rád položil pár otázek, ale uvědomil

si, že na to není ani vhodné místo ani čas. Mládenec mu

umožnil útěk a zachoval by se jako hlupák, kdyby toho

nevyužil.

Udělal asi tři kroky, když se k nim otočil muž, který

se dosud opíral o zábradlí a pozoroval pobřeží. Biggles

okamžitě poznal Brandta. Poznání bylo vzájemné a

Brandt vytřeštil oči a vykročil k Bigglesovi. Vzápětí se

však zastavil, neboť Francisco na něho namířil pistoli.

„Ty pse!“ zavrčel Francisco. „Tak jsme se setkali!“

„Neznám vás,“ vyjekl Brandt.

„Tak já se ti připomenu, vrahu! Jsem Francisco

Tristano. Ty jsi zavraždil mého otce!“

„Nedělejte to!“ vyštěkl Biggles, který první

pochopil, co bude následovat.

„Jen ho nechte zemřít.“

„Nevíte co…“

Bigglesova slova přehlušil výstřel z pistole.

Brandt sebou křečovitě trhl a chytil se za žaludek,

podlomily se mu nohy a sesul se na palubu.

„Blázne!“ vyjekl zuřivě Biggles. „Utíkej odsud!“

Nečekal, jestli Francisco běží s ním, vyskočil na

břeh a uháněl nahoru do kopce. Nezastavil se, dokud

neuběhl kus cesty a to jen proto, že vzadu za ním třesklo

několik výstřelů. Rozhlédl se, ale v rostoucí temnotě

Francisca neviděl. Z nejasně osvětlené lodi se rozléhal

křik a na palubě se zmateně míhaly stíny.

„Francisco!“ vykřikl Biggles.

Nikdo neodpověděl.

Biggles pár vteřin váhal a nevěděl, co si počít.

Pochopitelně se mu nezamlouvala myšlenka, že opustí

mládence, který mu pomohl, přestože v poslední chvíli

všechno pokazil. Zůstal snad na lodi? Zastřelili ho nebo

zajali muži na palubě? Utekl a schoval se na ostrově?

Biggles neznal správnou odpověď a pochopil, že v téhle

chvíli skutečně nemůže nic dělat. Celá věc se seběhla tak

rychle, že neměl čas na přemýšlení, tím méně na

vyptávání, co Francisco zamýšlel udělat.

Rozhodl se pokračovat ve výstupu a zamířil k místu,

kde nechal Gingera. Doufal, že jestli se nevrátil ke člunu,

dosud tam bude. Podletoho, že Francisco řekl „váš přítel

na vás čeká“ usoudil, že se oba setkali, ačkoli nechápal,

jak k tomu mohlo dojít.

Nesmírně se mu proto ulevilo, když zrzek odpověděl

hned na jeho první tiché zahvízdání. Měl obavy, že

nebude tak snadné ho najít. Ve tmě by jen těžko hledal

jeho stanoviště, nehledě k tomu, že ho Ginger mohl

stokrát opustit. Když nyní zaslechl hvizd, šplhal dál za

zvukem a zanedlouho se setkali.

Gingerovi spadl kámen ze srdce, když se mu po

přestřelce ozval ze tmy Biggles. Civěl do tmy a jeho

první slova byla: „Jsi sám?“

„Ano. Čekal jsi, že ti sem někoho přivedu?“

„Ovšem. Toho kubánského mladíka, jehož jsme

potkali ve Warleigh Towers. Je tady. Viděls ho?“

„Viděl.“

„Kde je?“

„To nevím.“

„Šel tě hledat. Řekl mi, abych počkal, než se vrátí.“

„Nebyl bych tu, kdyby mě nenašel,“ vydechl

Biggles. „Jak jste se sešli?“

„Ryzí náhodou na břehu u jachty. Řekl jsem mu, že

jsi na palubě a že tě pravděpodobně zajali.“

„Správně. Zamkli mě do kajuty. Klepl po hlavě

strážného, který mě hlídal a vyvedl mě ven.“

„Přijel sem, aby zastřelil Brandta.“

„To všechno už stihl,“ řekl chmurně Biggles.

„Chceš říct, že Brandta zastřelil?“ vyděsil se Ginger.

„Přesně tohle říkám. Tím začala přestřelka.“

„To je ale hrůza!“

„Nemohl jsem mu v tom zabránit. Můžeš mi věřit,

že v té chvíli jsem o žádné střílení nestál.“

„Jak se to stalo?“

„Brandt měl smůlu, že stál na palubě, právě když

jsme opouštěli loď. Francisco čekal na tuhle příležitost

celá léta a Brandt neměl naději, mladík se s ním nebavil.

Oznámil Brandtovi kdo je, vytáhl pistoli a provrtal mu

břicho.“

„Musel se pominout.“

„Co se týká zabití Brandta, tak určitě. Po výstřelu

jsem vzal nohy na ramena. Myslel jsem, že poběží za

mnou a možná i utíkal. Neztrácel jsem čas ohlížením. V

temnotě jsem ho ztratil a od té chvíle o něm nic nevím.

Střílelo se stále víc a asi se do toho zapletl. Nemám

tušení. Spěchal jsem, abych tě našel a raději jsem

nezastavoval. Byl s tebou až tady nahoře?“

„Ne, ale řekl mi, abych tu počkal.“

„Tak to bychom mu měli dát několik minut, snad se

ukáže. Když se neukáže, půjdeme ke člunu. Za těchto

okolností by bylo plýtvání časem ho hledat. Jakmile se

rozední, ostrov se bude hemžit lidmi, kteří nás budou

hledat. Jak se sem Francisco dostal?“

„Přijel na motorovém člunu.“

„Na člunu? Na jakém? Žádný jsem neviděl.“

„Připlul až po tvém odchodu na loď. Přivezl

Brandtova bratra, který se přidal k té vybrané společnosti

hrdlořezů. Jachta čekala právě na něj. Francisco

předstíral, že patří mezi ně a dostal se na člun jako člen

posádky. Tak mi to vyprávěl. Netajil se tím, že jde po

Brandtovi.“

„Byl tím posedlý už v Anglii. Proč vůbec vyšel na

břeh?“

„Dostal další šílený nápad. Chtěl poničit zbraně,

které tu byly uloženy. Nevěděl, že je už přenesli na

jachtu. O tom jsem mu řekl já. Mimochodem, Cordelia

zítra vypluje. Pro jejich revoluci to má být hodina H.“

„Jak to víš?“

„To mi zas pověděl Francisco.“

„Zdá se, že ti toho napovídal víc než dost.“

„Dost na to, aby mě opravdu vyděsil. Bylo mi přece

jasné, že tě zadržují na jachtě.“

„Alespoň něčeho ses domyslel sám,“ usmál se

Biggles.

Chvíli čekali a Francisco nepřicházel. Biggles

vyprávěl zrzkovi o jeskyni a o všem, co se mu přihodilo.

Na jachtě to zatím bzučelo jako v převráceném úlu.

„Francisco

nejde,“

řekl

Biggles

nakonec.

„Půjdeme.“

Zvedli se a zamířili ke člunu.

„Co to neseš?“ zeptal se Biggles.

„Sekyru.“

„Odkud ji máš?“

„Francisco ji přinesl na břeh.“

„K čemu?“

„Chtěl polámat Brandtovy pušky, jak jsem ti říkal.

Nechal ji tu ležet, když se vracel na jachtu, aby tě

hledal.“

„Co s ní chceš dělat ty?“

„Jak jsem tam seděl a neměl co dělat, dostal jsem

nápad.“

„Jaký nápad?“

„Když jsi trčel na lodi, napadlo mě, že by bylo dobré

zadržet Cordelii v laguně. Aspoň na tak dlouho, aby

zmeškala příliv. Právě jsem se chystal odejít, abych to

udělal, když vypukla střelba.“

„Jak chceš zadržet Cordelii sekyrou?“ řekl Biggles s

nechápavým výrazem.

„Kdybych pokácel pár palem u vstupu do laguny

tak, aby napadaly přes úžinu a zatarasily ji, jachta by se

nedostala na širé moře, dokud by kmeny neodtáhli.

Zabralo by jim to dost času.“

„To je skvělé! To je tedy nápad,“ řekl Biggles

uznale. „Ohromný nápad. Ještě to uvážíme, teď se dá

čekat všechno možné. Myslím, že Brandtova smrt určitě

ovlivní plány hrdlořezů, kteří zůstali na Cordelii. Brandt

jako majitel jachty a finančník celé akce byl asi jejich

vůdcem a proto si budou muset vybrat nového.“

„Asi to bude Brandtův bratr.“

„Je to možné.“

Pokračovali v cestě ke hřebenu, který se nad nimi

rýsoval. Za tmy a mezi pichlavými kaktusy šli pomalu.

„Nemusíme to přehánět,“ prohodil Biggles a zastavil

se. „Nemáme důvod k nějakému zoufalému spěchu. Až

poletí letadlo, uslyšíme ho a když se dostaneme na místo

schůzky než přiletí, bude všechno v pořádku.“

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

JAK SE STÁT DŘEVORUBCEM

Biggles s Gingerem si vyhledali místo k oddechu ve

svahu proti laguně, odkud mohli sledovat obě plavidla,

pokud byly v šeru vůbec vidět. Značný ruch na jachtě

proto poznávali spíše podle hluku než toho, co viděli.

Měsíc poskytoval celkem dost světla, ale chyběla mu

obvyklá jasnost a Biggles znovu vyslovil podezření, že

na vývoj počasí se nemohou spoléhat.

Ginger využil příležitosti a dopodrobna vyprávěl, co

všechno se od Francisca dověděl.

„Jak chladnokrevně odstřelil Brandta je dost

otřesné,“ dodal nakonec utrápeně.

„Neřekl bych, že střílel chladnokrevně,“ odporoval

mu Biggles. „Byl pořádně rozzuřený. Má vznětlivou jižní

krev, takže ho nemůžeš posuzovat podle našich měřítek.

Ostatně, také by ses na to díval jinak, kdyby ti zavraždili

otce.“

„Je Brandt skutečně mrtev?“

„To nevím. Neměl jsem čas, abych to zkoumal.

Myslím, že kulka ho zasáhla do žaludeční krajiny. Jestli

ho nezabila na místě, bez odborného chirurgického

zákroku dlouho nepřežije. Víc k tomu sotva povím. Není

pochyb o tom, že pro revoluci je vyřízený. Pro mě je teď

nejdůležitější informovat Raymonda, co se chystá, dříve

než posádka Cordelie napáchá vážnější škody.“

„A co s plánem zatarasit lagunu, aby nemohla

vyplout? Dalo by se to udělat celkem snadno, teď za tmy

nás jen sotva začnou hledat a úzký pás břehu u průjezdu

ve skalách bude tím posledním místem, kde by čekali, že

nás najdou.“

Biggles přikývl a zahleděl se k cípu ostrova, na

kterém palmy rostly. Bylo to na jejich břehu, poměrně

blízko místa, kde právě seděli.

„Do rána, do příletu letadla, nemáme co na práci, tak

proč to nezkusit?“ rozhodl se nakonec. „Jestli můžeme,

tak říkajíc, ucpat láhev zátkou, přinejmenším to o něco

zdrží povstání. Je jisté, že při počtu mužů, které mají na

palubě, dokážou brzy uvolnit cestu, ale stejně jim to bude

nějakou dobu trvat. Kmeny asi průjezd úplně nepřehradí,

ale zúží ho natolik, že jachta neprojede. Motorový člun je

menší, asi to dokáže. Pojďme, mrkneme se na to.“

Ukázalo se, že cesta je těžko schůdná, zvláště její

konec, kde se pás zužoval, protože na něj při bouřích

útočily mohutné vlny. Zbývala tu jen skála a mohutné

balvany, většinou pokryté kluzkými chaluhami. Mužům

trvalo dobrou půlhodinu nebezpečné chůze, než se dostali

k cíli.

„Nesmíme se s tím dlouho párat,“ řekl Biggles s

očima upřenýma k jachtě. Jestli nás tady nachytají,

nebude nám nejlíp.“

„Při nejhorším přeplaveme na druhou stranu. Není to

daleko.“

„Ne! Už jsem říkal, že to nehodlám zkoušet. Odliv

by nás mohl zanést na širé moře a v těchto vodách je dost

žraloků. No, tak se do toho dáme. Sleduj jachtu.“

„Dělají pěkný rámus,“ sykl zrzek. „To je dobře,

pochybuji, že nás uslyší.“

Biggles uchopil sekyru a dal se do porážení palmy,

která se nejvíc skláněla nad vodu. Kokosová palma nemá

příliš tvrdé dřevo a tak po pěti minutách sekání, strom

stržený vlastní váhou, dopadl se šplouchnutím do vody.

Jeho koruna s vějířovitými listy se téměř dotýkala

druhého břehu úžiny.

„Jsi prvotřídní dřevorubec,“ řekl Ginger.

„Pokácíme ještě tři a budeme mít most na druhou

stranu,“ usmál se Biggles a podal mu sekeru. „Jsi na

řadě.“

Chvíli počkali a hleděli k jachtě, zda se tam nějak

neprojeví, že zpozorovali pád stromu. Nic však tomu

nenasvědčovalo a Ginger se dal do druhé palmy.

Pokračovali, až přes úžinu ležely překřížené čtyři

palmy a téměř dokonale ji uzavřely. Hvězdy na nebi

zatím začaly blednout a hladinu rozčeřil ranní vánek.

„Excelentní, jak by řekl Bertie,“ usmál se Biggles.

„Docela rád bych viděl, jak se budou na jachtě tvářit, až

objeví co jim brání v plavbě.“

„To nebude dlouho trvat,“ odpověděl Ginger.

„Tamhle se už blíží motorový člun.“

„Pojďme! Rychle!“

Vyběhli zpátky k místům, kde bylo více prostoru a

ačkoli skála nadále ohavně klouzala, překonali ji jako

kamzíci. V dostatečné vzdálenosti se zastavili a

pozorovali člun. Posádka již zkoumala překážku a zřejmě

se hledala volný průjezd. Bylo to marné a tak se člun

obrátil a rychle plul zpátky k jachtě. Oba záškodníci

znovu vykročili ke svému stanovišti, ale když dospěli k

vrcholu hřebenu, Biggles se zastavil.

„Žádný spěch,“ řekl. „Až se objeví letadlo, určitě ho

uslyšíme. Podívejme se, jak se to vyvíjí na laguně.“

„Vítr fouká silněji.“

„Taky jsem si všiml. Doufám, že se to nezhorší,

Algy by se mohl při přistávání převrátit. Nemusí to trvat

dlouho a hladinu rozčeří značné vlny.“

Začalo svítat, obloha však nebyla jako obvykle

modrá, ale šedá. Seděli a pozorovali, jak ostrov ožívá.

Věděli, že když přijde čas, dostanou se ke člunu během

pár minut. Neviděli na něj, protože ho zakrýval skalní

převis na úpatí.

„Slyším nějaký křik,“ ozval se náhle Ginger.

„Taky jsem to slyšel.“

Volání se blížilo.

„Mámí mě smysly, nebo někdo volá tvoje jméno?“

zeptal se zrzek nevěřícně, když se oba přikrčili za

skupinu kaktusů.

„Máš pravdu, znělo to tak.“

„Co je to za nápad? To jsou tak praštění a

představují si, že se vzdáš?“

„Co já vím?“ Volání se ozvalo znovu, ale tentokrát

znělo mnohem blíže. Někdo volal jediné slovo, o jehož

významu se nedalo pochybovat. Mužský hlas zoufale

křičel: „Bigglesworthe!“

„Co je tohle za trik?“ zavrčel Ginger.

Kousek pod nimi se na břehu mezi kaktusy vynořil

člověk. Šaty měl v nepořádku a bylo zřejmé, že sotva

popadá dech. Přiložil si dlaně k ústům a znovu vykřikl:

„Bigglesworthe! Kde jste?“

„To bude jeden z chlapů, kteří byli s Brandtem na

jachtě,“ řekl Biggles, aniž by opustil svůj úkryt. „Co

chcete?“ zavolal zvýšeným hlasem. Muž se zastavil.

„Potřebuji vaši pomoc. Postřelili mi bratra.“

„Lidé, kteří začínají válku, musí počítat s tím, že se

na ně bude střílet. Co si myslíte, že s tím udělám?“

odpověděl Biggles, který již začínal chápat.

„Když ho neodvezete letadlem do nemocnice,

zemře. Odleťte s ním do Havany, do Nassau, na Jamajku,

kam chcete.“

„Tak takhle to je,“ vydechl Biggles a zavolal:

„Žádné letadlo nemám. Proč ho neodvezete motorovým

člunem?“

„Zkoušeli jsme to, ale člun se nemůže dostat ven.

Přes úžinu ve skalách napadaly stromy.“

„Tak je odtáhněte z cesty.“

„Pro náš malý člun, je teď vyplutí na moře

nebezpečné.“

„Přece jste sem dokázali doplout.“

„Přišlo varování o uragánu. Dozvěděli jsme se to z

rádia.“

Biggles se ušklíbl na Gingera a odpověděl: „Lituji,

ale nemohu vám pomoci. Sami jste to začali. Pokračujte

v revoluci.“

„S tím jsem skončil.“

„To myslíte vážně?“

„Ano. Chci jen zachránit bratra.“

Biggles se chvíli rozmýšlel. „Dobrá,“ zavolal. „Až

sem letadlo poletí, uvidíte ho. Když mi zaručíte bezpečí,

dovezu vašeho bratra do Nassau.“

„Děkuji vám. Počkám na letadlo.“

Ginger se na Bigglese tázavě podíval. „Neriskuješ

příliš, když mu důvěřuješ?“

„Co jiného mohu dělat? Brandt byl skutečně

postřelen, to víme. Zřejmě není mrtvý. Jeho bratrovi na

něm záleží tolik, že na nějaké špinavosti nemá myšlenky.

Naše letadlo je pro něho jediná naděje, jak ho dostat do

nemocnice a silně pochybuji, že by se na jachtě našel

nějaký pilot. Letadlo jim bez nás není k ničemu.“

Ginger již nic neříkal. Pomyslel si, že tím je

záležitost zatím vyřešená. Vteřinu nato se však situace

změnila a byla to zásadní změna. Opodál se objevili tři

muži. Všichni měli viditelně naspěch a co horšího, drželi

v rukou revolvery! Brandtův bratr, jenž začal sestupovat

z kopce, se při pohledu na ně zastavil.

„O co se to pokoušíte, chcete nás prodat?“ vyjekl

vztekle jeden ze tří příchozích.

„Nic takového.“

„Jste lhář. Vy jste tady něco dohodl s tím

zatraceným anglickým špionem.“

„Chci jen zachránit Mattia.“

„A co bude s námi?“

„Budete pokračovat beze mě.“

„Tak takhle to hrajete. Chcete si zachránit vlastní

kůži!“

„To není pravda.“

„Táhni k čertu i se svým bratrem, špinavý zrádče!“

Z revolveru vyšlehl plamen.

Brandtův bratr se zakymácel a zhroutil se k zemi.

Biggles ani nemrkl, jen kývl na Gingera, aby zůstal

tiše. Stál za širokým kaktusem a neukazoval se.

K ochráncům revoluce se připojil čtvrtý muž a

všichni se začali o něčem zuřivě dohadovat. Muže

ležícího na zemi si nikdo nevšímal. Jejich pohledy

zalétaly nahoru k vrcholu kopce, jako by uvažovali, že

vyrazí vzhůru, ale nemohou se dohodnout kdy. Biggles

rozhodl za ně. Vytáhl pistoli, zamířil a stiskl spoušť.

Kulka rozhodila písek u jejich nohou.

Na nic nečekali a pádili z kopce dolů až zmizeli za

houštinou ostnatých kaktusů, odkud bylo slyšet, jak

svolávají posily.

Biggles rychle seběhl dolů k padlému. Sklonil se nad

ním, ale vzápětí se napřímil a tiše řekl: „Pro něho se už

nedá udělat nic. Je mrtev.“

„Zatracení vrahouni…“ zasyčel Ginger.

„Nech toho,“ přerušil ho Biggles stroze. „Musíme

dolů ke člunu. Za pár minut nás bude hledat celá

armáda.“

Víc nemluvili. Drželi se v zákrytu, jak nejlépe to šlo,

přešli hřeben a spěchali po svahu dolů k místu, kde

nechali člun.

Když byli na místě, Biggles zatékal očima po

hladině a rozhlédl se do stran. „Nespletli jsme se?“

vyhrkl.

Také zrzek strnul, protože neviděl člun. „Ne. Je to

tady.“

„Víš to určitě?“

„Docela určitě.“

„Tak co se k čertu stalo? Mohl se člun utrhnout?“

„Vyloučeno!“

Biggles zvedl hlavu, zahleděl se na moře a pak tím

směrem mávl paží. „Podívej! Tamhle!“

Asi čtvrt míle před nimi se na neklidné hladině

pohupoval malý tmavý předmět. Byl to člun a v něm

muž. Usilovně pádloval.

„Francisco!“ vykřikl Ginger.

„Kdože to je?“

„Přece ten mizerný mladý dareba. Sebral nám člun.“

„Sebral nám mnohem víc.“

„Jak to myslíš?“

„Odváží všechnu naši pitnou vodu. Na ostrově žádná

není. Teď už víme, jak zmizel Francisco. Když udělal to,

kvůli čemu sem přijel, nějak unikl z paluby a rozhodl se

opustit ostrov na vlastní pěst. Jenom nechápu, jak se

dověděl, že máme člun právě tady.“

„Já mu to řekl.“

„Nebesa. Tys mu to řekl? Proč?“

„Vysvětlil jsem mu, jak jsme se dostali na břeh.“

„Tolik mluvit je hříšná škoda.“

„Nenapadlo mě, abych to před ním tajil.“

„Ano,“ těžce polkl Biggles. „Vlastně tě chápu.“

„Byl docela jasně na naší straně. Rozhodně mě

vůbec nenapadlo, že by někdy mohl potřebovat náš

člun.“

„Jasně. Mluvil jsi s ním dřív, než postřelil Brandta.

Pak to už bylo něco jiného. Když na sebe poštval

mstitele, musel za každou cenu zmizet z ostrova. Náš

člun byl jeho jediná možnost. Docela by mě zajímalo i to,

jak se vypařil z jachty.“

„Stejně to byla špinavost a jestli ho někdy uvidím,

vysvětlím mu to,“ zavrčel Ginger.

„Možná počítal s tím, že nás vyzvedne letadlo.

Určitě neví nic o uragánu, jinak by nebyl takový blázen,

aby se vydal na moře ve člunu, který ve vichřici nevydrží

ani dvě minuty. Bude mít štěstí, jestli tomu unikne. Když

mluvím o uragánu, myslím, že je důvodem, proč se

gadfly ještě neukázal. Algy v Nassau varování jistě slyšel

a protože ví, co tyhle karibské uragány dokážou, schoval

stroj na nejbezpečnějším místě jaké našel.“

„Tak co tedy uděláme?“ zeptal se Ginger nevrle.

„Není toho mnoho. Může se stát, že tu budeme trčet

několik dní a potom bude naším velkým problémem

pitná voda. Máme ještě naději, že trocha pitné vody

zůstala v jeskyni. Muži kteří nás tu uvítali kulometnou

palbou, museli mít zásoby.“

„Gadfly by mohl přistát na laguně,“ prohlásil zrzek,

jako by ho starost o vodu vůbec netrápila.

„A vichřice ho srazí na skály a rozbije na kousky?

Tenhle nápad se ti nevydařil. Navíc by Algy nikdy

nepřistál na laguně, pokud by tam viděl jachtu.“

„Tak co uděláme? Zůstaneme tady?“„Mně se tu

nelíbí,“ zavrtěl hlavou Biggles. „Kdyby nás na břehu

našli povstalci, přitlačili by nás ke zdi a namířili na nás

pušky. Nezapomeň, kolik jich mají. Myslím, že nám

bude nejlépe vysoko na kopci. Je to nejrozlehlejší část

ostrova, kde jsou nejlepší úkryty a větší volnost pohybu.

Teď se mi zdá, že jsme udělali chybu, když jsme Cordelii

uzavřeli v laguně. Jinak by už asi odplula. Byl bych

nesmírně šťastný, kdyby už byla pryč. Půjdeme. Pokud

by se letadlo ukázalo, můžeme se vrátit vždycky. Je to

ovšem málo pravděpodobné, když je na obzoru uragán.

Kdyby se přihnal, nemohl by Algy stejně nic dělat.“

Vyšplhali se po svahu a ukryti za hřebenem

prohlíželi si oblast pod sebou a samozřejmě také lagunu.

Když se Ginger podíval dolů, docela se mu ulevilo.

Na lov lidí se vzbouřenci nechystali, protože zřejmě měli

plné hlavy starostí s uvolněním průchodu na moře. Úzký

pás břehu, na kterém s Bigglesem za tmy pokáceli palmy

se nyní hemžil muži. Obě plavidla doplula k úžině,

motorový člun se pohupoval přímo u překážky, a jeho

posádka zápasila s lany. Cordelia, na jejíž palubě byla

také spousta lidí, čekala o kus dál. Několik mužů s

puškami v rukou vystoupilo na břeh a teď soustavně

prohledávali kaktusové houštiny nedaleko obou plavidel.

Biggles a Ginger si našli na výšině vhodné místo a

usadili se tak, aby na ně nebylo vidět a sami dobře viděli

dolů.

„Nelíbí se jim, že jsou zavření jako v ohradě a to se

dá snadno pochopit,“ poznamenal Biggles.

Lidé na motorovém člunu uvázali lano na jednu

palmu a s druhým koncem připluli ke Cordelii, která pak

začala couvat a vlekla kmen za sebou. Byla by to

jednoduchá práce, kdyby byla hladina klidná, ale moře se

silně vzdouvalo a tak navzdory mnoha varovným

výkřikům a radám se lano přetrhlo a proud unášel palmu

zpět na její původní místo.

„Chtějí zřejmě s jachtou vyplout a riskovat setkání s

uragánem naširém moři,“ řekl Biggles. „Jenomže tímhle

tempem už nestihnou příliv.“

Práce pokračovala, až dospěla ke zdárnému konci.

Muži odtáhli palmy a zajistili je u břehu provazy, aby je

proud nestáhl zpátky do úžiny. Dřeli se s tím dlouho,

vlastně až do pozdního odpoledne, kdy se obě lodě

vrátily na své původní stanoviště.

„Takže dnes večer nevyplují,“ řekl Ginger. „Taky

bych se divil, kdyby tolik toužili po setkání s

hurikánem.“

Biggles pohlédl na oblohu a potom na moře.

„Nezhoršuje se to,“ řekl. „Zdá se mi, že našeho ostrova

se bouře dotkne pouze okrajem. Kdybychom se dostali

do středu uragánu, tak bychom teprve poznali jeho sílu.

Pokud se nemýlím, dá se očekávat, že vichr při západu

slunce trochu poleví.“

Biggles pak mlčky seděl a sledoval uvolněnou

úžinu. Civěl na ni tak dlouho, až se ho zrzek zeptal, nač

myslí.

„Na lodích teď mají slovo kapitáni,“ řekl Biggles.

„Velice rád bych věděl, jak se zachovají. Pokud vítr

ustane, mohou vyplout na moře za příštího přílivu, který

vyvrcholí kolem půlnoci. Pokud se nerozhodnou odplout,

ráno se ujmou velení vzbouřenci. Budou nás chtít najít a

všichni muži vtrhnou na ostrov, aby ho pročesali. Mohou

si být jisti, že jsme ještě tady.“

„Kapitáni?“

„Nesmysl, těm záleží na plavidlech. O naši kůži stojí

velitelé povstalců!“

„Proč by to dělali? K čemu jim to bude?“

„Jsme jediní svědci toho, co se tady stalo, takže

budou mnohem klidnější, když nás odstraní z cesty. K

pátrání mohou použít celou svoji armádu, která nás dříve

či později najde.“

„A co Francisco, jestli se mu podaří dorazit na

pevninu? Taky ví o všem.“

„Není pravděpodobné, že by mluvil, když spáchal

vraždu. Zajímal se o Brandta čistě z osobních důvodů.“

„Můžeme tedy vůbec něco dělat?“

„Možná. teď když se jim podařilo uvolnit východ z

laguny,

jsou

kapitáni

přesvědčeni,

že

mohou

vyklouznout, kdy se jim zlíbí. Byl bych rád, kdyby to

udělali.“

„A co dál?“

„Kdybych věděl, že odplují, nepokoušel bych se je

zastavit. Nám by se to jen hodilo. Jestli se ale rozhodnou

vydržet na ostrově, aby se nás zbavili, bude třeba

zaměstnat je jinak. Dát jim prostě jinou práci.“

„Jakoupak?“

„Po uvolnění průjezdu uvázali stromy u břehu, ale

všiml jsem si, že povstalci své práci moc nerozumí.

Nenechali tam nikoho na stráži! Kdybychom přesekli

poutací lana, stoupající hladina stromy znovu zanese do

úžiny a asi tam opět uváznou. Museli by zopakovat

dnešní představení a odtáhnout je pryč. To by jim

zabránilo, aby po nás pátrali, nebo by je to alespoň

zdrželo natolik, že by zatím přiletělo letadlo a dostalo nás

z kaše.“

„Půjdeme na to?“

„Ještě vydrž. Počkáme, až se úplně setmí.“

Po hodině se zvedli a opatrně sestoupili z kopce k

úžině.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

V ÚZKÝCH

Terén znali, již jednou tudy šli, takže cesta pro ně

nebyla tak obtížná. Místo, kde muži z jachty upevnili

kmeny palem ke skalám, bylo uvnitř laguny.

Bigglesův předpoklad byl správný. Snadno zjistili,

že tam žádná stráž není. Byli na místě sami a našli

stromy svázané dohromady a na obou koncích připoutané

ke břehu.

„To půjde hladce,“ prohlásil Biggles. „Kdyby to těm

darebákům trochu líp myslelo, odtáhli by je o kus dál.

Takhle to půjde jako po másle.“

Nejprve přesekli lano, které drželo vnitřní konec, a

když kmeny postrčili, začal proud vytáčet celý svazek

ven jako na závěsu, a kdyby kmeny délkou dosáhly k

druhému břehu, dalo by se tam po nich přejít. Poté

odsekli druhý úvazek a celý svazek se pohnul a plul s

proudem do úžiny. Zrzek poznamenal, že když jsou

stromy svázané, představují pevnější zátaras než dříve.

„Skvělá práce,“ řekl Biggles. „Vrátíme se.“ Otočili

se a vydali se ke starému stanovišti nad místem, kde měli

dříve člun, ale na svahu obráceném k laguně. Našli si tam

čistý, nezarostlý kus písku a ulehli, aby si odpočinuli.

„Měl bys zkusit chvíli spát,“ poradil Biggles

Gingerovi.

„A co ty?“

„Mně stačí, když si maličko zdřímnu. Pohlídám to

tady. Kdyby se něco dělo, probudím tě.“

„Zdá se mi to, nebo se vítr opravdu uklidňuje?“

„Myslím, že máš pravdu. Poryvy už nejsou tak silné.

Mělo by to znamenat, že se uragán ostrovu vyhnul. Při

troše štěstí bychom se mohli zítra dostat z ostrova.“

Ginger zavřel oči. Nepotřeboval ani kolébat, aby

usnul. Během noci došlo k jedinému menšímu poplachu,

ale ukázalo se, že ho vyvolalo jen stádečko koz,

pasoucích se poblíž.

Když zrzek otevřel oči, uviděl Bigglese sedícího

vedle sebe a nahoře první záblesky úsvitu, který už

zbarvoval oblohu do obvyklé blankytné modře. Vichr se

změnil na mírný vánek a moře již nebylo tolik zvlněné.

Jen vlny daleko od břehu měly bílé hřebeny.

„Takže uragán nás minul,“ řekl zrzek a posadil se.

„Buď nás úplně minul, nebo nás zachytil jen

okrajem. Francisco mohl mít nakonec štěstí. Je tu mnoho

ostrovů a nejsou moc daleko. Mohl náhodou potkat

místní loď, rybáře nebo lovce hub při návratu do

přístavu, kteří ho vzali s sebou.“

Ginger se již o Francisca nezajímal a také to řekl.

„Teď bych rád vypil konev čaje, umyl se a dal se do

pořádku.“

„Než přiletí letadlo, na takový přepych zapomeň,“

ušklíbl se Biggles. „Je to moje chyba. Měl jsem počítat s

tím, že tu zůstaneme vězet. Vzpomínáš si, kolikrát jsem

už řekl, jak je snadné být po bitvě generálem.“

„Co se to tam dole děje? Nezačali nás hledat?“

„Nezdá se. Mají jiné starosti. Všimli si, že kmeny

znovu ucpaly úžinu. Vsadím se, že s nimi zatřáslo, když

zjistili, že jsou znovu v pasti. Podívej se.“

Ginger si přesedl o kus dál, aby lépe viděl. Jachta i

člun byly opět u vjezdu do laguny a s nimi malá armáda

mužů, kteří vyšli na břeh a horečně se namáhali uvolnit

východ. Povšiml si též několika mužů, kteří právě tvořili

rojnici před úzkou částí útesu. Všichni měli v rukou

pušky.

„Začínají nás hledat,“ oznámil.

„Může to být i jinak.“

„Co jiného by dělali?“

„Třeba chtějí ulovit pár koz. Když živí tolik krků,

brzy by se připravili o dovezené zásoby a jejich plán by

pohořel. Stejně jako my, nepočítali s tím, že se tu zdrží

tak dlouho.“

„Poslouchej! Slyšíš to?“

Z dálky se ozval nezaměnitelný hukot leteckých

motorů.

„Výborně,“ řekl Biggles. „Už letí. Doufám, že se

brzy dočkáme svého šálku čaje.“

„Zaplať pánbůh. Pusté ostrovy jsou snad zajímavé v

knihách, ale když na nich uvázneš, máš jich brzy po krk.“

„Měli bychom se raději vrátit na místo, kde jsme

nechali člun. Tam nás bude Algy hledat nejdřív.“

Vstali a vydali se na krátký pochod.

U hřebene se Biggles zastavil, přimhouřil oči před

vycházejícím sluncem a vyhledal na obloze malou

tmavou skvrnu, která směřovala k ostrovu. Jako by od ní

nedokázal odtrhnout oči. Náhle se mu ve tváři objevil

zvláštní výraz.

„Co je ti?“ vyhrkl zrzek. „Co se ti nelíbí?“

„Všechno!“

„Tak co se to děje?“

„To není naše letadlo.“

„To není gadfy?“ Ginger zamrkal a až teď začal

zkoumat blížící se letoun. „K čertu!“ vykřikl. „Máš

pravdu. Ale jaké jiné letadlo to může být? Jsme přece

mimo trasu pravidelných linek.“

„Mě se neptej,“ pokrčil rameny Biggles.

„Věřil bys tomu?“

„Já už uvěřím všemu.“

Letoun se blížil a klesal.

Ginger se otočil a podíval se dolů na lagunu, zda si

povstalci všimli nového návštěvníka. Již ho zpozorovali a

zanechali práce. Obraceli zraky k letadlu a ukazovali na

něj. Zrzek se obrátil k Bigglesovi. „Třeba má gadfly

poruchu, takže Algy musel sehnat jiné letadlo.“

„Ne!“

„Proč ne?“

„Tohle přece letí odjinud! Algy by neuhýbal z

trasy.“

Letadlo, dvoumotorový stroj americké výroby,

zaburácelo nad ostrovem a začalo kroužit nad lagunou.

Při ostré zatáčce se ukázala spodní strana křídel a zrzek

pochopil. Uviděl tam vojenské znaky, které pak zahlédl i

na trupu a na kormidle. Byly červené a modré s hvězdou.

„Kubánské letectvo,“ prohlásil Biggles. „Řekl bych,

že hoši na palubě budou muset měnit plán.“

Muži, kteří zůstali na jachtě, jako by ho slyšeli.

Skákali přes palubu a horempádem plavali ke břehu.

„Bojí se, aby na ně nesnesl pár třaskavých vajíček,“

suše řekl Biggles.

To se však nestalo. Stroj nad lodí dvakrát zakroužil a

potom se rychle vzdálil směrem, odkud přiletěl.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Ginger.

„Myslím si, že pilot průzkumného letadla bude starý

zvědavec,“ ušklíbl se Biggles. „Jeho radista už asi hlásí

na velitelství, co tu viděl.“

„Domníváš se, že sem letadlo poslali?“

„Snad tě nenapadlo, že přilétl náhodou? Mnohem

pravděpodobnější bude, že Algy z obavy o nás někomu

vyprávěl o kulometné palbě. Asi se to dostalo na

správnou adresu. Zdá se mi, že na Kubě zvětřili neplechu

a vyslali letadlo, aby to prověřilo.“

„Co z toho vzejde pro nás?“

„Pokud Algy nepřiletí dost rychle a nevyzvedne nás,

může to pro nás mít nemilé následky. Každý na palubě

Cordelie asi pochopil, že revoluce se odkládá a bude nám

to klást za vinu. Jestli si ti hoši najdou čas a polapí nás,

udělají s námi krátký proces. Mám dojem, že na ostrově

bude brzy horko. Chlapíci u vody mají zřejmě stejný

názor. Propadli panice a já se jim nedivím. Na každého

koho chytí, čeká popravčí četa.“

Panika byla to správné slovo. Obě lodě nebo spíše

lidé na nich se snažili s horečnou rychlostí uvolnit výjezd

na otevřené moře. Podle výkřiků se dalo soudit, že přílet

kubánského stroje v nich skutečně vyvolal hrůzu. Někteří

z pestré posádky Cordelie dávali patrně přednost pobytu

na břehu a hledali spásu na pevnině.

„Co když se Cordelia dostane ven?“ zeptal se

Ginger.

„Stejně nebude mít naději. Najdou ji všude, kam se

pohne.“

„A když nevypluje?“

„Posádka dobře ví, k čemu by došlo,“ řekl Biggles

ponuře.

„K čemu? Co si myslíš?“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby sem kubánská vláda

poslala letku bombardérů. Můžeš dát krk na to, že se

vynasnaží potlačit vzpouru rychle, pokud možno dřív než

vypukne.“

„Jestli sem začnou házet bomby, budeme skákat výš

než zdejší kozy,“ vyděsil se zrzek.

„S tím u mne nepočítej,“ ušklíbl se Biggles. „Ale

máš pravdu v tom, že od téhle chvíle si moc zábavy

neužijeme.“

„Jak to myslíš?“

„Zdá se mi, že chlápkové, kteří vyběhli na břeh, se

připojili k těm, kteří nás už hledali. Pokud nás dopadnou,

je s námi amen. Je jich hodně a na tak malém kousku

země se neubráníme. Nejlépe bude, když půjdeme na

místo, kde jsme nechali člun. Tam by nás měl Algy

hledat nejdřív. Napřed překonáme hřeben.“

„Co ten Algy k čertu dělá?“ zaúpěl Ginger, „Na co

čeká? Když je uragán pryč, měl tu už dávno být.“

„S trochou štěstí brzy zjistíme, co je s ním.“

Biggles sehnul hlavu, silně se předklonil a přebíhal

od jednoho kaktusu ke druhému směrem ke hřebeni skal,

za nímž terén prudce klesal k místu kde býval člun. Byli

už skoro nahoře, když výkřik zleva je přiměl, aby se na tu

stranu otočili. Uviděli tam jednoho z povstalců,

hbitějšího než ostatní. O značný kus předběhl ostatní a

nyní divoce mával rukama. Neukazoval však na prchající

dvojici, ale na něco na protější straně laguny! Ginger

neměl zdání, nač muž upozorňuje, protože mu ve

výhledu překážely skály. Muž potom náhle svěsil ruce a

dal se do běhu z kopce dolů. „Co se mu stalo?“ zamumlal

Biggles.

„Myslíš, že nás viděl?“

„Divil bych se. Spíš zahlédl něco podivného, co ho

polekalo. Ty jsi to zaručeně nebyl.“

To záhadné něco na sebe vzápětí důrazně

upozornilo. V hloubce za skalou zaduněl výstřel z děla.

Vyplašil racky a ti se s křikem vznesli do vzduchu a

poplašeně kroužili nad pobřežím. Nad protější stranu

ostrova vyplul obláček kouře. Muži, kteří dosud

neopustili jachtu, teď skákali přes brlení do moře a

plavali ke břehu. Zrzka napadlo, že u jachty dopadla

bomba, zvedl hlavu, ale žádné letadlo neviděl.

„Co se to děje?“ vyhrkl.

„Toho si nevšímej a přidej,“ zavrčel Biggles a

pokračoval v běhu ke hřebenu.

Po chvíli se ohlédli a pochopili, co zavinilo poplach.

Byla to šedě natřená loď objíždějící protější stranu

ostrova a blížící se k úžině, ke vstupu do laguny. Na

stěžni lodě se třepetala vlajka, kterou Ginger neznal. Jak

se na loď díval, od děla se zablesklo a v blízkosti

zahvízdal granát. Ginger sebou hodil na zem, stejně jako

Biggles. Granát vybuchl dost daleko od nich a k obloze

vylétl prach a kamení. Několik koz postávajících blízko

místa výbuchu se hnalo v divokém úprku pryč.

„Už jsi to pochopil?“ zavrčel Biggles. „Máme na

krku kubánské kanonýry. Tenhle krásný ostrov se

dostane do novin.“

„Na co střílejí? Proč nestřílejí na jachtu?“

„Třeba na ni střílí, ale mají špatnou mušku. Poběž!“

„Kde je k čertu ten Algy?“

„U děla bych ho nehledal…“

Znovu spěchali vpřed, ale museli se zastavit a

přikrčit se za houštinou kaktusů, neboť nedaleko před

nimi se objevili povstalci. Byla to pouhá náhoda, protože

na jejich nepříčetném chování bylo znát, že směřují úsilí

především k tomu, aby se dostali co nejdál od dělového

člunu. Tak tomu bylo na celé ploše ostrova, který se

náhle doslova hemžil prchajícími lidmi se sombrery,

hledajícími úkryt a toužícími zmizet v jakékoli díře.

„Tohle znamená, že vzpouře pana Brandta zvoní

umíráček,“ řekl Biggles a setřel si z tváře pot, protože

slunce již stálo vysoko a pěkně připalovalo. „Jestli nás

chytí za límec, tak vyzvání i nám,“ dodal ponuře.

„Ale byli jsme to my, kdo udělal revoluci čáru přes

rozpočet,“ prohlásil Ginger rozhořčeně.

„To je možné, ale před povstalci to neříkej.

Kanonýři by to asi měli vědět, ale určitě kvůli tomu

nebudou sestavovat porotu. Budou nás prostě považovat

za vzbouřence. Uvěřil bys, že jsem úctyhodný důstojník

policie ze Scotland Yardu?“

Zrzek na Bigglese pohlédl a bylo mu to rázem jasné.

Neoholený Biggles se vlasy slepenými potem, špinavý a

s rozervanými šaty, vypadal tak, jak se dalo čekat po

všem tom rejdění mezi kaktusy. Pochopil, že sám je na

tom podobně a že oba dva vlastně vypadají mnohem hůř

než většina ze členů pirátské bandy.

Tiše čekali ve stínu ostnatých kaktusů a doufali, že

poplašení vzbouřenci projdou kolem a neuvidí je. Chvílí

se dokonce zdálo, že to vyjde, pokazil to však černoch,

kterého předtím neviděli, neboť šel stranou od ostatních.

Znenadání se vynořil za kaktusem, který je skrýval a

vzápětí je uviděl. Divoce vyjekl, nadhodil svou pušku a

přiložil ji k rameni.

Na dohadování nebyl čas. Biggles, který byl na

takovou možnost připraven, držel totiž pistoli v ruce. Byl

téměř na stejné úrovni úbočí. Zamířil a vypálil. Muž

upustil pušku, upadl a jeho tělo se pomalu kutálelo po

svahu, až ho zastavila skála.

Třesk výstřelu se nedá vzít zpátky. Povstalci kteří

byli níže, se rychle rozvíjeli do rojnice.

„Budeme to muset vybojovat,“ zavrčel Biggles.

„Jestli doběhneme na hřeben, snad je zadržíme. Přidej!“

Pádili vzhůru.

Výstřely a pokřik za nimi jim prozradily, že je

povstalci vidí. Nepochybně je považovali za původce

nezdaru celé vzpoury a uvítali příležitost vypořádat se s

nimi na místě.

Výstup na kopec se tak změnil v ústupový boj.

Kulky vrážely do skal nebo trhaly na cáry křehké

kaktusy. Vzbouřenci stříleli jako o pouti, Biggles a

Ginger však měli málo střeliva, takže šetřili náboje pro

poslední odpor. Jejich nepřátelé byli naštěstí špatnými

střelci, což se ovšem dalo u lidí nezvyklých zacházet se

zbraněmi očekávat.

Biggles se několikrát kryl za příhodným balvanem,

aby vypálil, a donutil nepřítele ke krytí, než sám přeběhl

přes kus otevřeného prostoru. Ginger při těch

příležitostech zkoumal oblohu s nadějí, že uvidí letoun,

který je mohl zachránit. Bohužel marně. Pohlédl krátce

na dělový člun, který stále dunivě pálil. Zataras ze kmenů

mu bránil v průchodu do laguny a nebylo jasné, na co

střílí. Zdálo se však, že motorový člun vzbouřenců je mu

vydaný napospas.

„Jsme již tak blízko pod hřebenem, že můžeme

vyrazit,“ zachrčel Biggles. „Poběží vždycky jen jeden.

Ty půjdeš první. Budu tě krýt palbou. Až doběhneš, kryj

se a snaž se je držet u země, až vyrazím já. Nahoře se

zastavíme a počkáme. Nemělo by smysl běžet pak dolů,

vyšplhali by nad nás a postříleli by nás jako králíky. Tak

do toho a hod sebou!“

Ginger napjal svaly a vyběhl. Kličkoval mezi

kaktusy k vrcholu hřebenu. Vypálili po něm bezvýsledně

několik ran, ačkoli asi dvě kulky letěly nepříjemně blízko

jeho hlavy. Tam kam původně chtěl, se nedostal, protože

musel obíhat řadu překážek, a když se vyhýbal jednomu

balvanu, klopýtl o zbytky dávno uschlého kaktusu a

natáhl se jak široký tak dlouhý. Nechtěl se již ukazovat,

překulil se do mělké úžlabiny a zaujal tam obranné

postavení.

Připravil si pistoli, vykoukl ven a zavolal: „Tady

jsem! Poběž, budu tě krýt.“

Když Biggles vyběhl vzhůru do svahu, aby se k

němu připojil, vypálil Ginger dvě rány do křoví, spíše pro

zastrašení, než že by chtěl někoho zasáhnout.

„Proč ses zastavil zrovna tady?“ lapal po dechu

Biggles.

„Promiň, upadl jsem.“

„Nic se neděje. Zkus to znovu. Můžeme je zastavit

jedině z toho hřbetu. Smůla je v tom, že je jich strašně

moc a přicházejí další. Je jich tu kolem plno.“

„Proč k čertu Algy…“

„To je teď jedno, hoď sebou!“ zavrčel Biggles.

„Musíme nahoru, než nás obklíčí ze stran. Upaluj!“

Ginger právě napjal svaly ke konečnému finiši, když

se z místa odkudsi nad nimi ozvaly tři rány. Třeskly

rychle za sebou a potom uslyšeli dobře známý hlas, který

vesele volal: Jemináčku, pánové, poběžte! Jen dál! Já už

to těm skunkům ukážu!“

KAPITOLA PATNÁCTÁ

ZÚČTOVÁNÍ

Zrzek zůstal jak omráčený a nechápavě pohlédl na

Bigglese. „Byl to Ber… Bertie?“ zakoktal. „Nebo jsem

dostal úžeh?“

„Je to Bertie,“ sykl Biggles. „Nevím, kde se tu vzal.“

„To přece není…“

„O tom teď nepřemýšlej. Je tady. Čeká na nás

nahoře na hřebenu a určitě vidí naši hru na

schovávanou.“

Zrzek se zadíval na rozeklaný skalnatý obrys přímo

nad nimi, ale nikoho tam neviděl. Vůbec nechápal, jak by

se tam Bertie mohl dostat už proto, že si neuměl

představit, jak by letadlo přilétlo, aniž by ho slyšeli. A

Bertie se nemohl dostat na ostrov jinak než letadlem.

„Uklidni se, jdeme na to,“ řekl chladně Biggles.

„Vyraž nahoru! Půjdu s tebou.“ Zvýšeným hlasem

zavolal: „Už jdeme! Opatrně s tou pistolí, ať nás

nezasáhneš.“

Vyrazili k hřebeni, a když k němu doběhli,

vysoukali se na něj a překulili se na druhou stranu. Chvíli

leželi a těžce dýchali.

Bertie se nedaleko nich ležérně opíral o velký balvan

s pistolí v ruce a s monoklem na oku. „Excelentně

dýcháte, pánové,“ pronesl nevzrušeně. „Kde jste se po

celý ten čas potloukali?“

„To později, Bertie,“ vydechl Biggles. „Jak ses tu

ocitl ty?“

„Letadlem, starouši.“

„Vím, žes nepřiplaval,“ lapal po dechu Biggles.

„Kde máme toho draka?“

„Na vodě pod námi. Opatruje ho Algy. A náhodou

jsem sem opravdu připlaval!“

„Sejdeme ke břehu, na vyprávění je čas,“ supěl

Biggles. „Lezení po téhle zatracené haldě popele mě už

začíná zmáhat.“

„Jak myslíte, pánové. Zrovna jsme se chystali na

další pátrací kolečko, když to začalo bouchat.“

Suverénní Bertie a zchvácený Biggles připadli

zrzkovi k smíchu. Nebýt toho, že sám sotva popadal

dech, rozesmál by se.

Vyklonili se přes okraj hřebenu a pohlédli dolů.

Viděli několik nepřátel, ale všichni se vrhli střemhlav do

úkrytů, když Bertie a po něm Ginger vystřelili.

„Pojďme,“ vydechl Biggles. „Teď je ta pravá

chvíle.“

Slézali po příkrém svahu, jak nejrychleji dokázali, a

jakmile se dostali pod útes, kde měli moře na dohled,

spatřili gadfly s vypnutými motory. Když je Algy uviděl,

nastartoval a přijel s ním tak blízko, aby se po křídle

dostali do letadla. Celí upocení a supící námahou se

vedrali do kabiny.

„Mám odletět?“ křikl dozadu Algy.

„Odjeď s letadlem z dostřelu pušek,“ odpověděl

Biggles. „Jak se to uklidní, rád bych prohlédl lagunu ze

vzduchu. Zvlášť mě zajímá, jak to dopadne s Cordelií. Ta

jachta stojí spoustu peněz a šéf se bude chtít dozvědět,

jak to s ní dopadlo. Zatím ale jenom odjeď z dostřelu.

Potom si popovídáme.“

Algy uposlechl a odroloval s letadlem notný kus od

ostrova, kde je nechal kolébat mírnými vlnami.

„Nebylo by lépe odletět do Nassau a vrátit se sem až

později?“ navrhl s nejistotou ve hlase Ginger.

„Také by to šlo, ale nerad odcházím od rozdělané

práce. Raymond bude chtít vědět, jak to tu dopadlo.

Bertie, mohl bys uvařit konev kávy a najít pár sušenek?“

„Ale co jiného se tady může ještě stát?“ zeptal se

Ginger. „Mám dojem, že je po všem a můžeme

oslavovat.“

„Vůbec ne. Neznáš horkou krev jižanů. Tady se

bude ještě hodně střílet. Na dělovém člunu není tolik lidí,

aby vzali do zajetí všechny povstalce. Ti dobře vědí, co

se jim stane, když je chytí, a budou se rvát jako lvi.“

„Co se tedy stane dál?“

„Řekl bych, že dělový člun odpluje pro posily,

vezme obě lodě s sebou a vzbouřence nechá na břehu.

Sami se odsud nedostanou. Bez jídla a vody se budou

muset vzdát. Počkám, abych viděl, jak se to vyvine dál.

Odletět můžeme vždycky, když uznáme za vhodné.

Zatím si ujasníme situaci. Pověz mi, Bertie, kdy jste se

sem dostali a jak to, že jsme neviděli ani neslyšeli

letadlo?“

„Přifrčeli jsme sem dnes ráno asi ve čtyři hodiny.

Přibližovali jsme se ve výšce deset tisíc stop. Několik mil

před ostrovem jsem stáhl motory a přistál ještě při

měsíčku. Věděli jsme, že tu jste a mysleli jsme, že nic

lepšího nemůžeme udělat. Uvědomili jsme si, že o nás

nebudete vědět, ale hlavně jsme chtěli utajit náš přílet

před tou smečkou. Původně jsme počítali s tím, že

udělám invazi na ostrov sám a tak jsem to taky udělal. Po

vás ale, pánové, nebyla nikde ani stopa.“

„Počkej!“

vyhrkl

Biggles,

který

Bertiemu

nerozuměl. „Něco mi na tom není jasné. Jak jste mohli

vědět, že jsme na ostrově? Nechceš tím jen říci, že jste to

předpokládali, protože jste nás tady sami vysadili? Že

bychom tedy měli být na ostrově?“

„Omyl, starouši. Věděli jsme o všem, k čemu tady

došlo.“

„Jak jste to mohli vědět?“

„Pověděl nám to mladík jménem Francisco.“

„Francisco? Ten mladý loupežník?“ vyjekl Biggles,

jehož hlas se úžasem vyšplhal do výšky.

„Je to tak, starouši.“

„Jak k tomu došlo? Naposledy jsme ho viděli, když

nám vzal člun a upláchl na něm. Blížil se uragán a

nedávali jsme mu moc velikou naději, že někam dopluje

živ.“

„Měl prostě docela obyčejné štěstí. Při letu k ostrovu

za vámi jsme zahlédli na širém moři člun a někoho v

něm. Pochopitelně jsme se domnívali, že to je jeden z

vás. Vůbec nás nenapadlo, že v něm sedí někdo jiný.

Přistáli jsme, hladina byla celkem klidná. A koho myslíš,

že jsme tam našli?“

„Francisca. Už jsi nám to přece řekl,“ sykl uštěpačně

Biggles. „Pokračuj!“

„Ten ubožák na tom byl zle. Byl úplně na dně.

Dostal kulku do ramene. O všem nám vyprávěl. Říkal, že

Brandt se svými lotrasy tě chytil a právě on ti prý pomohl

uniknout z jachty.“

„Ano, mluvil pravdu,“ připustil Biggles. „Potom mi

zmizel a já nevěděl, že je zraněný. Když jsme utíkali z

lodi, stříleli po nás a ve tmě jsme se rozdělili.“

„Zrovna tak to líčil.“

„Vysvětlil vám, že rozruch zavinil sám, protože

chladnokrevně vystřelil na Brandta?“

„Ne, o tom se nezmínil.“

„To se vsadím, že ne,“ poznamenal Biggles jízlivě.

„Co jste s ním udělali?“

„Co jsme mohli dělat? Zbývalo jediné řešení. Ve

stavu, v jakém byl, nemělo smysl převážet ho na ostrov.

Ve člunu jsme ho nemohli nechat. Odstartovali jsme,

zamířili zpátky do Nassau a šoupli ho do nemocnice.“

„Zajímalo někoho, jak Francisco přišel ke zranění?“

„Ovšemže ano. Algy vyhledal guvernéra a podal mu

zprávu o tom, co se děje. Pak zavolal Raymondovi a o

všem ho informoval.“

„Co bylo dál?“

„Musím ti říct, starouši, že jsme byli trochu na

rozpacích, jak to udělat co nejlíp. Varovali nás před

blížícím se uragánem, takže návrat na ostrov nepřicházel

v úvahu. Nemohli bychom tady přistát. Nezbylo nám

proto nic jiného, než uklidit letoun na nejbezpečnější

místo, jaké jsme našli, zůstat u něj a počkat, až se vítr

uklidní. Všichni jsme už přece uragán zažili, takže víme,

že to není žádná veselíce. Na všech obydlených

ostrovech mají naštěstí organizovaný úžasný varovný

systém. Když jsme zjistili, že se bouře stočila ke Floridě,

neboli k americkému pobřeží, připravili jsme se, že se za

vámi podíváme. Jakmile pak vítr ustal, odstartovali jsme.

Raději jsme přistáli dál od ostrova a když se nic nedělo,

Algy mě dovezl blíž k místu, kde jsme vás opustili.

Vystoupil jsem na břeh, abych vás našel. Byla tam jenom

vaše zpráva, po vás nebylo ani potuchy. Šel jsem dál a

rozhlížel se kolem, ale nenašel jsem vás.“

„Kdybychom věděli, že už jste tady, ušetřili byste

nám spoustu starostí.“

„Jemináčku, neměl jsem možnost, jak vám to dát

vědět. Tak jsem se vrátil k Algymu a rozebrali jsme to.

Napadlo nás, že tě znovu chytili. Taky tě mohli odstřelit.

A nemohli jsme vás svolávat, jako to dělají učitelé na

školním výletě. Pokřik by slyšela celá Brandtova

smečka.“

„Uznávám,“ přikývl Biggles.

„Mysleli jsme, že bude lepší zůstat potichu,

rozhodně dokud se nerozední, kdy se už dokážeme v

situaci zorientovat. Vrátil jsem se tedy na kopec, jestli se

neukážete. Dřepěl jsem tam do svítání. Uviděl jsem vás

ale až později, když začal ohňostroj z dělového člunu.

Uháněli jste do kopce směrem ke mně, ale dost rychle

jste ztráceli dech. To je všechno.“

„Dobrá,“ kývl Biggles a pak poznamenal, že

dělostřelba umlkla. Usoudil z toho, že vzbouřenci patrně

zastavili odpor. „Když je to tak, mohli bychom zjistit, jak

se to vyvíjí,“ rozhodl se. „Nemá smysl trčet tu déle než je

třeba. Podíváme se, jak to pokračuje v laguně a pak si

pospíšíme do Nassau. Tady víc nezmůžeme. Necháme to

na zdejší vládě, aby si zjednala pořádek. Pravděpodobně

sem pošlou válečnou fregatu. Víme nejméně o jednom

mrtvém, kterého by měli pohřbít.“

„Myslíš Brandta?“

„Ne. Ten sice utrpěl vážné zranění, ale zatím žije.

Mnohem hůř dopadl jeho bratr. Viděli jsme, jak ho

zastřelili.“

„Kdo?“

Jeho

přátelé

ve

zbrani.“

„Co je to napadlo?“

„Chtěl ode mně, abych odletěl s jeho bratrem

někam, kde by ho ošetřil lékař. Měl pravdu, protože

průstřel břicha málokdo přežije bez odborné operace.

Vysvětlil jsem mu, že letadlo nemám. Ostatní vzbouřenci

se však domnívali, že je hodlá zradit a udělali s ním

krátký proces.“

Biggles přešel do pilotní kabiny a převzal řízení.

„Jenom si tu několikrát zakroužím a potom zamířím do

Nassau. Dříve než odletíme domů, podám odtamtud

zprávu. Čeká nás dlouhá cesta.“

Letoun byl brzy ve vzduchu a Biggles nejdřív

stoupal nad mořem do bezpečné výšky, než stočil nos

stroje nad ostrov, aby se mohl podívat, jak se vyvinula

situace v laguně. Změnila se k nepoznání. Dělový člun již

uvolnil zátaras a přirazil k jachtě. Na palubě se

pohybovalo mnoho mužů v unifomiách, nepochybně

námořníků kubánské armády, kteří převzali loď.

Vzbouřence nebylo nikde vidět.

„Poschovávali se někde na ostrově,“ prohlásil

Biggles. „To jim ale moc nepomůže. Nakonec se stejně

budou muset vzdát. Všechny zásoby mají na lodi.

Počítali, že už budou dávno pryč.“

„Nepřistaneš a nepromluvíš s velitelem dělového

člunu, abys mu pověděl co víš?“ zeptal se Algy.

„Ani nápad,“ odpověděl Biggles důrazně. „Bude

nejspíš v takové náladě, že by nás dal zastřelit či odvézt

do Havany. Co bych mu ostatně měl říkat? Leda to, že

jsme se vzpoury nezúčastnili.“

„Stejně bych spíš očekával, že nám poděkují. Nezdá

se ti, že ji odhalili jen díky nám?“

„Na jejich vděčnost bych nespoléhal,“ stiskl rty

Biggles. „Lidé z jihu bývají strašně vznětliví a mají sklon

k tomu, dříve jednat než uvažovat. Mají navíc starý

zvláštní zvyk, jemuž říkají ,slavit vítěze‘. Jinými slovy

když revoluce zvítězí, každý prohlašuje, že byl pro ni.

Když ovšem dopadne zle, pak byl každý proti.“ usmál se.

„Zdejší lidé mají v dějinných zvratech mimořádnou

praxi, neboť mají za sebou zkušenosti celých generací.

Velitel nás požádal, abychom našli ztraceného milionáře

a jeho jachtu. Našli jsme oboje a co se mě týče, končím.

Mám také dávnou zkušenost. Tou je, nikdy nedělat víc,

než co po mně chtějí. Když se totiž pustíte do něčeho

navíc a něco se nevyvede, všechno pak padne na vaší

hlavu.“

Biggles stočil stroj směrem k Nassau.

„Chceš udat Francisca, že postřelil Brandta?“ zeptal

se Algy.

„Ne.“

„Ale pokud vím, byl jsi očitým svědkem!“

„To je pravda, ale co se mě týká, ať si Francisco

vypráví co chce. Proč bych měl kvůli němu chodit k

soudu? Celý ten případ má nádech něčeho, čemu se říká

pohádková spravedlnost.“

„Jak tě to napadlo?“

„Začnu s tím, zda se dá Franciscovi věřit, že Brandt

zavraždil jeho otce. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu byli

svědky, nemám důvod pochybovat o Brandtově

bezohlednosti. Stejně jako jeho bratr byl k ukojení osobní

ctižádosti ochoten rozpoutat občanskou válku, v níž by

zahynuly stovky nevinných obětí, takže vražda sem,

vražda tam. Nehodlám se angažovat pro lidi, kteří si

zahrávají s osudem celého národa. Jestliže mi někdo

nepoloží přímou otázku, kdo postřelil Brandta, neřeknu

nic. To se samozřejmě netýká hlášení Raymondovi.

Kdyby se mě na to ptal někdo v Nassau, odpovím prostě,

že Brandta postřelili v boji a jeho bratra zastřelili lidé z

jeho vlastního povstaleckého oddílu, kteří se domnívali,

že je hodlá zradit.“

Gadfly spokojeně a pravidelně hučel a letěl přes

modré tropické moře ke svému cíli.

Ještě je třeba objasnit několik podrobností, které

spatřily světlo světa až poté, co stroj typu Gadfly přistál

na letišti v Londýně a Biggles podal, jak byl povinen,

zprávu o celé události, které se účastnila jeho skupina.

Obě plavidla, jachtu i motorový člun, vytáhl

kubánský dělový člun z laguny a přivlekl je na laně do

Havany, kde je nechal jako značně rozměrné doličné

předměty pro soudní řízení. Patrně tam pak kotvila delší

dobu. Nikdo již nepátral po tom, jak a kde skončila

vojenská výzbroj z paluby jachty, ale pravděpodobně se

jí ochotně ujala kubánská vláda. Měla na to ostatně jisté

právo, neboť zbraně měly posloužit k jejímu svržení.

Kapitán dělového člunu se nepokusil pochytat

uprchlíky a dostat je na palubu. Nechal je na ostrově buď

proto, že nehodlal porušit britská územní práva, nebo,

což je blíže pravdě, že by tak složitá akce zabrala mnoho

času a mohla být nad síly nevelké posádky jeho dělového

člunu.

Někteří z povstalců, kteří si uvědomili, že hra je u

konce, se raději vzdali, než by zůstali na ostrově v úloze

robinsonů. Větší část z nich se však tolik bála, že je

vojáci předvedou přímo před popravčí četu, že raději

neopustila úkryty na břehu, dokud dělový člun neodplul z

laguny. Později je vzala na palubu loď královského

námořnictva, kterou tam vyslali, aby ověřila, jak je

opatrováno a ctěno britské vlastnické právo. Loď

převezla povstalce na Jamajku. Až se později rozruch

uklidní, rozjedou se do svých domovů. Úřady Velké

Británie proti nim nevnesly žádná obvinění.

Byli to až námořníci z britské lodě, kteří nalezli a

pohřbili ostatky Brandtova bratra, dosud ležící na místě,

které jim popsal Biggles.

S mladičkým Franciscem se Biggles a jeho přátelé

již nesetkali. Když gadfly odlétal domů, ležel mladík

dosud v nemocnici a Biggles vzhledem k okolnostem

nepovažoval za rozumné zaplétat se do věci, která by

mohla skončit zbytečně ožehavou situací. Biggles

nemohl popřít, že mladík střílel na Brandta s úmyslem

zabít a Brandt byl naturalizovaný britský občan. Biggles

se však nedokázal odhodlat k tomu, aby udal mladíka,

bez jehož pomoci by on sám patrně skončil podstatně

hůře. Ostatní s tím souhlasili a vyjádřili myšlenku, že

podvodný finančník a jeho ctižádostivý bratr dostali jen

to, co si zasloužili. Pokud je známo, dokonce ani

nevzniklo podezření, že by Francisco měl se střelbou na

Isla Santina společného něco jiného než vlastní zranění…

Proti všemu očekávání Brandt nezemřel. Našli ho

opuštěného na lůžku v kajutě jachty. Lékař z dělového

člunu ho ošetřil, potom ho odvezli do Havany jako vězně,

a tam se nakonec po delším pobytu v nemocnici vykřesal

ze zranění. Nepřineslo mu to však moc dobrého, protože

ho poté postavili před soud pro spiknutí proti kubánské

vládě. Tou dobou již povyk kolem vzpoury utichl, a

ačkoli vyvázl životem, neušel dlouhodobému uvěznění.

Jak Biggles poznamenal, moc si již svého bohatství

neužil.

Jeho spiklenečtí společníci, včetně tajemníka

Vauchera, neměli ani tolik štěstí. Sotva je převezli do

přístavu, postavili je před popravčí četu, jak káže dobrý

mrav v zemích, kde převraty bývají na denním pořádku.

Když Raymond sdělil tyhle noviny Bigglesovi, uslyšel od

něj větu, které tak docela nerozuměl.

„Proč bych měl ,slavit vítěze‘, ať už to jsou zastánci

revoluce nebo ti, kdo jsou proti ní,“ prohlásil Biggles.

„Špatně snáším ty, kdož podněcují tyhle věčné převraty a

zvraty. Cítím za tím jenom přípravu ohavných nových

válek.“

PŘIPRAVUJEME:

W. E. JOHNS: WORRALS V DIVOČINĚ

W. E. JOHNS: BIGGLES V ZEMI MAUGLÍHO

POZNÁMKA VYDAVATELE

První vydání knihy W. E. Johnse BIGGLES AND

THE MISSING MILLIONAIRE vyšlo ve vydavatelství

Brockhampton Press Markét Place, Leicester v roce

1961. Bohužel nevíme, kdy W. E. Johns příběh napsal…

Pro českého čtenáře může být zajímavé již to, že

milionář, či muž který zmizel, se na začátku příběhu

zachová přesně stejně jako tak zvaní tuneláři velkých

majetků, kterých se u nás vyrojilo za řadu posledních

roků víc, než je našemu hospodářství zdrávo. V příběhu

jde ovšem pouze o detail…

Mnohem zajímavější je, že když autor „vyslal“ své

čtyři hrdiny, aby nalezli neslavného milionáře Brandta a

jeho ztracenou jachtu, najdou na malém ostrově v

Karibiku nejen to co hledali, ale také ozbrojence

připravené k povstání, přesněji k útoku na Kubu!

Připomeňme si proto aspoň velmi stručně průběh

poslední kubánské revoluce. Boje začaly nějaký čas po

přistání jachty Granma s asi osmdesáti revolucionáři na

palubě u břehů východní Kuby. Bylo to na začátku

prosince 1956 a boje se potom vlekly po téměř tři roky.

Revolucionáři dobývali úspěchy pomalu a vláda

prezidenta Batisty se zhroutila až v roce 1959. Moc na

Kubě pak převzala prozatímní revoluční vláda v jejímž

čele stanul Fidel Castro, muž který Kubě vládne dodnes!

K velké avšak neúspěšné invazi na Kubu pod vládou

Fidela Castra pak došlo v roce 1961 v „Zátoce sviní“…

Vyplývá z toho, že Brandt a vzbouřenci na jeho

jachtě plánovali kontrarevoluci a průzkumný letoun a

dělový člun, o kterých autor píše, patřily k ozbrojeným

silám Kuby, kde už dávno vládl Fidel Castro! Je to

pozoruhodné zjištění, neboť jde o jediný případ, kdy

Biggles, Algy, Ginger a Bertie spolupracovali s

armádními silami ideových protivníků vlády Jejího

Veličenstva. Je to jediný možný závěr, přestože se

Biggles přímému setkání s kapitánem kubánského

dělového člunu z opatrnosti vyhnul. Závěrečná slova,

která řekl Raymondovi lze ostatně pochopit i tak, že

stárnoucí bojovník již prostě na některé věci neměl

nervy…

T&M

Obsah

Předmluva 5

1. Těžko splnitelný rozkaz 7

2. Staří mořští vlci 19

3. Mladík s vraždou v srdci 28

4. Stopy ze spáleniště 38

5. Na tenkém ledě 48

6. Útěk z Tangeru 58

7. Isla Santina 64

8. Nečekaný vývoj 75

9. V pasti 85

10. Ginger nevychází z údivu 93

11. Francisco vysvětluje 101

12. Vražda 105

13. Jak se stát dřevorubcem 117

14. V úzkých 127

15. Zúčtování 136

Poznámka vydavatele 147

WILLIAM EARL JOHNS

BIGGLES A MUŽ, KTERÝ ZMIZEL

z anglického originálu BIGGLES AND THE MISSING

MILLIONAIRE

Edice Hrdinové vzdušných bitev 57

Obálka Petr Barč s použitím motivu Zdeňka Buriana

Ilustrace v textu Petr Barč

Překlad Oldřich Vidlák

Jazyková úprava překladu Mikuláš Moravec

® Toužimský & Moravec

Pod lázní 12, 140 00 Praha 4

V roce 2002 vyšlo jako

737. (167. ) publikace nakladatelství

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o. , Český Těšín,

Bezručova 212/17, 737 01

ISBN 8072640429

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s